Církev je Františkova, Dominikova, Tomášova a... všech
Posledních pár let přivádějí mnohé věřící katolíky do značných nejistot postoje vysoce postavených představitelů církve. Jde skutečně o krizi či konec této nejdéle působící organizace na Zemi?
Pontifikát papeže Františka je pro mnohé katolíky znamením konce, signum mali ominis, po němž již nastoupí prorokovaná apokalypsa a konec dějin. Milovníci konspiračních teorií při jeho volbě přicházeli s dokladem absence pořadového čísla u jeho jména jako známkou finále. Je pravdou, že jeho volba znamenala poměrně výraznou změnu v náhledu na nástupce svatého Petra. Je zřetelné, že současný papež nemiluje honosné paláce, roucha či jakousi sebeadoraci. Spíše naopak - bydlí ve dvoupokojovém bytě, umývá nohy „nepřátelům“ katolické církve a jeho řeč je neuvěřitelně jednoznačná. „Kdo jsem já, abych soudil?“ odpovídá na dotaz ohledně homosexuálů v církvi. „Musíme načichnout pachem ovcí“ sděluje prelátům ve své snaze o to, aby ze svých piedestalů tak trochu slezli mezi věřící. Dokladem, že jeho hlas má váhu, je kupříkladu bezmála dvoumilionové setkání mladých z celého světa, kteří nelitují obtíží cesty, aby viděli a slyšeli Svatého Otce tak říkajíc naživo. Je přirozené, že jeho postoj musí některým katolíkům lpějícím na tzv. „tradičních hodnotách“ pít krev.
Kardinál Dominik Duka je nepochybně čestným člověkem, který celý svůj život zasvětil církevní službě. V dobách totality nepochybně mnoho riskoval, byl za svou činnost komunisty vězněn. Jeho jmenování primasem českým bylo logickým krokem, protože svým dosavadním životem prokazuje stabilní a jednoznačný postoj. Oproti svému předchůdci Miloslavu Vlkovi je však vstřícnější vůči politickému establishmentu (večeře s čínskou delegací, mše svatá v Lánech pro presidenta - neznaboha). Je nejspíše přesvědčen, že by konfrontačním způsobem dosáhl méně. I tento jeho postoj vyvolává u některých věřících obavy, že jde o nebezpečnou kolaboraci se světskou mocí.
Monsignor Tomáš Halík vybuzuje u laické většiny a nejspíše i té katolické velmi kritické reakce na svá slova a postoje. Jednou částí společností je brán jako belzebub, podruhé jako islamofil, jindy zase jako představitel temných sil, které ovládají náš svět. Jen velmi málo z jeho kritiků četlo nějakou jeho knihu, která přesněji odhaluje jeho názory a postoje k životu. Tomáš Halík je představitelem té části církve, která se od dogmat obrací k opravdovému evangeliu. Nevadí mu jinověrci, nevadí mu homosexuálové, za což je nesnášen i jistými církevními kruhy, které lpějí na staletých tradicích.
Bylo by podivné, kdyby všichni tři výše uvedení muži mluvili jedním hlasem. To, že se v některých otázkách (homosexualita,migrace, ale též tzv. „církevní restituce“) výše jmenovaní pánové liší, je spíše přínosem, neboť jen z diskuse a různých úhlů pohledu může vzejít cosi, z čeho si přemýšlivý člověk vezme podklady pro svůj postoj nejen k uvedeným otázkám. Ony rozpory (třeba tzv. cenzura kardinála Duky v Katolickém týdeníku - kolik lidí jej čte? nebo postoje k možnosti vystoupení homosexuálů ve své farnosti) nejsou známkou fatálního konce církve v českých zemích, ale naopak prostorem, kde je možné nalézat nová témata k osobnímu růstu. Nikdo není za své odlišné postoje zatracován a exkomunikován.
Má-li katolická církev přežít 21. století, musí mluvit více hlasy. Musí vyjít z kostelů na prostranství před ním. Jinak by se stala sektou se svým vlastním bůžkem, uzavřeným v kostelním svatostánku, kterému časem přestanou rozumět i vlastní věrné ovečky. Františkovo mytí nohou muslimům, Dominikova natažená ruka ke spolupráci se světskou mocí a Tomášova vstřícnost vůči lidem, kteří si svou sexuální orientaci nevybrali a chtějí žít v souladu s Kristovým učením, jsou jednoznačným vykročením do zcela nového prostoru, který - přes současnou vyhraněnou situaci - jediný může v budoucnu přinést pozitivní alternativu soužití všech lidí bez ohledu na vyznání. Je docela možné, že teprve 21, století bude tím, kde úcta k druhému člověku převáží nad neláskou či nenávistí.
Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora