Napadá mě, že málokdy bylo přísloví „mluviti stříbro, mlčeti zlato“ tak aktuální a málokdy byl kurzovní rozdíl mezi tím stříbrem a zlatem tak velký jako dneska.

Prohlásit o nejznámější chorobě a o boji s ní jakoukoli rozumně vyhlížející hypotézu a názor lze snadno, ale pravděpodobnost, že člověk bude zítra za vola, ne-li nepřítele lidstva, je vysoká, protože vir si žije svým mikrobiologickým životem, nezávisle na názorech, argumentech, tužbách, peticích, demonstracích, odstupování a přistupování, na chytré a hloupé nebojácnosti i na hloupém strašení. To vše však jeho život v očích lidí zkresluje, zatáhlo ho to do politiky, do voleb, že chudák neví, kam dřív skočit… a ještě musí trhat denní rekordy v českých zemích. Pro nás je ale důležitý jeho reálný život, informace o tom, jak se mu daří a kde mu pšenka kvete, a ne kdo co mluví a kdo je podle momentálních měřítek bambula.

Vedou se řeči všelijaké… přistupovat k nemoci (a zejména nové) bez respektu a pokory je pošetilé. Každá nemoc má moc zbavit kohokoli z nás – i toho nejmocnějšího – moci, vlády nad svým tělem, o majetku ani nemluvě. I ta nedotknutá svoboda nám bude platná jako mrtvému zimník, když na nás ta pravděpodobnost padne.

To ale neznamená, že by přístup k nevídaným pravomocem – ohromné moci, kterou tato nemoc dává některým lidem do rukou – měl být bez ostražitosti. Jako měl v Postřižinách Francin Maryšku s nohou v gypsu, tak i nás teď mají politici takové, jaké nás vždycky chtěli mít – závislé, poslušné, oddané – a určitě bude pokušení tento stav zneužívat a simulovat.

A tak omezení a pravidla mi nevadí, vadí mi omezení a regulace bez publikace solidních podkladů a argumentů, které k nim vedly (stejně tak i podklady a argumenty, které k včasným omezením nevedly). Závažná omezení je třeba doložit měřitelnou veličinou, která rozhoduje, nebo hypotézou, modelem. Ať je zřejmé, že to, co se děje, nejsou medicínské experimenty dvou písařů (Bouvarda a Pécucheta), ale že zavádění i rušení má řád a měřitelná pravidla.

Připadá mi, že ač žijeme v informační společnosti, informování neodpovídá vážnosti přijímaných opatření i vážnosti situace. A aspoň donedávna to tak bylo – servírované bylo jen jedno číslo s komentářem, jaký že je to rekord. Informování podle stejného vzoru jako o suchu, mokru, hořících pralesích, o rasismu nebo o oteplování. Připadá mi, že stále trvá gretizace zpravodajství. Ono by to děvče nemohlo tolik uspět, kdyby doba nebyla zralá na takový typ zpráv – informace jednostranné, neúplné, emotivní, vyvolávající paniku a dojem jediné radikální správnosti.

Je to ale medvědí služba lidem i řešení problému – je to „hloupé strašení“, které lidé neakceptují a pak odmítají i to, co by se odmítat nemělo. Kvalitní informace musí mít ti, kdo rozhodují, ale i ti kdo se rozhodnutími mají řídit… nejsme na vojně.

V posledních dnech se už mnohé zlepšilo a stále se lepší (a než vyjde tento článek, možná už to bude na jedničku) – dají se dohledat všelijaké grafy, mapy, dají se najít obce a přírůstky nakažených, kapacity testování… Rezerva je v tom, že se musí dohledávat! Proč to není součástí zpravodajství, obhajoby opatření, vyhodnocování účinností opatření! (Ne, že vyhlásím opatření a za dva dny prohlásím, že nefunguje!) Jsme ve válce, ale mapa s pajduláky není na štábu moc vidět. A přitom válka s covidem je především válkou informací a dezinformací. Informace (dobré) jsou bomby, které mohou mnohý život zachránit, a dezinformace (zlé) zase mohou životy zmařit. Kdo posoudí, která byla která? Soudce čas! Já bych se tu ale přimlouval za změnu klasifikace informačních zdrojů – ani ne tu oficiální s úředně schváleným vrchním dezinformátorem, ale za tu klasifikaci, kterou má každý v sobě a už dávno ji používá: I zdroj, který cíleně informuje jednostranně, je dezinformační a škodí!

Zřejmě to už funguje, protože přibývá těch, kdo např. už nesledují televizi, mají z ní dojem jednostrannosti (někde je povinně negativní, jinde povinně pozitivní a tím tě chce (in)formovat), ale upřednostňují alternativu, která není jednostranná, je to víceúhlová mozaika, autoři neplní zadání, nesou kůži na trh, potřebují si ulevit, podělit se. Zde je menší riziko, že z toho člověk bude janek nebo se picne nebo se na to vykašle a nebo že mu rupnou nervy a vyletí na koronavirus a cirkus okolo jako čertík z piksly. S kvalitními kontinuálními podklady bychom toho byli ušetřeni, to je inteligentní (ne)strašení a cesta k důvěře, že se reaguje na data-fakta, ne na nálady a pocity a vedlejší zájmy (jako obvykle).

Tak to ale vidí a popisují mnozí. Já se ještě pokusím nastínit, kam by to všechno mohlo dospět – analogie se tu nabízí.

Denně jezdím okolo místa, kde se v roce 1900 stala první vážná automobilová nehoda v zemích mocnářství. Co se za těch 120 let v automobilové dopravě změnilo, kam jsme dospěli v bezpečnosti a informování – od povinného běžce s praporkem před vozidlem?

Zkusme se podívat na auta jako na viry:

Držitel řidičského oprávnění – pozitivně testovaný,
má auto, ale nejezdí – bez příznaků,
jezdí – nemocný a nebezpečný,
nabouraný – hospitalizován – úraz: lehký, střední, těžký, smrt.

U většiny je průběh infekce bezproblémový, ale jako v Napoleonově armádě každý pěšák nesl v torně maršálskou hůl, tak i každý řidič veze v kufru nějakou truhličku nebo berličku, ať už si to uvědomuje, nebo ne. A s koronavirem je to podobné, každý má v čudlíku schovanou malou kosičku, nemusí ji použít, ale může.

A jak se to teda řeší: U aut platí vyhláška pro všechny účastníky provozu. Pro nás, účastníky života platí zatím směs vyhlášek, opatření a výjimek, ale to se snad časem utřepe.

U aut jsou bezpečnostní prvky – kdo se nabourá, ten se už tak často nezabije. Pro nás zatím nedostupné očkování a léky, aby se ten, kdo se v budoucnu nakazí, neumřel!

Regulace – volant nepatří dětem, starým lidem, opilcům a bláznům. Pro nás může platit, že rizikové skupiny budou mít speciálního zaracha.

Dopravní značení platné na konkrétním místě! Pro nás – konečně aspoň mapa s přírůstky pro obec. Člověk časem bude snad informován, kde je bezpečno, kde není, bude virové značení, virové semafory, virové zpravodajství plošné až místní až osobní. Telefon bude měřit teplotu majitele online a vysílat signál a my uvidíme jako v mapách dopravní zácpu – červené puntíky - a vyhneme se. To bude ta povinnost přizpůsobit jízdu stavu vozovky, vozidla, situaci i sobě … člověk informovaný pak bude nosit roušku či skafandr dle uvážení a místního rizika, ne jenom aby splnil nařízení a nedostal pokutu nebo proto, že je uvědomělý.

Informace o sjízdnosti, dopravním stupni, nehodách, uzavírkách, objížďkách, Zákruta, Zelená vlna, informace, kolik zahynulo lidí za víkend – to vše bez emocí, jednostrannosti, protestů, přehledné, dostupné… To je chytré strašení – kdo je informován, není vystrašen, cílem není vystrašený zmatkující řidič, cílem je sebevědomý řidič s přehledem a jistou rukou.

Podobně by to časem mělo být i u virového zpravodajství. „Korona vlna – víme kudy kam!“

Hodně se teď argumentuje procentuálním podílem zemřelých z počtu pozitivních nálezů.

Je to asi na místě, protože virová auta jezdí, ale zatím nemají brzdu ani volant – nehody řídí pravděpodobnost. Čím méně jich tedy na cestách bude, tím méně bude nehod.

U aut jsme dál, toto se nepoužívá, třebaže by mohlo. Z úspěšných absolventů autoškol a z těch, kdo si kupují auto, jich také nějaké procento zemře při nehodě – to je neúprosná statistická jistota. Ale nevolá se po zavření autoškol! Nebere se počet aut na cestách automaticky za počet aut nabouraných. A to auta také mutují: z parního na dřevoplyn, pak na benzín, na jiný plyn, pak na elektro a z elektra asi na šlapací. Nezakazují se, není třeba zvyšovat počet pohřebních ústavů úměrně k počtu aut. Přijímají se rozumná opatření a jsme čím dál víc informováni, ba i elektronicky hlídáni.

A k něčemu podobnému spěje i život s globálními viry – nejen pohyb po silnicích, ale i společenský pohyb bude tak nějak svázán a regulován – dobře už bylo! A to vše bude proto, aby ztráty na „virových silnicích“ za víkend (týden, měsíc) byly minimální. Už ne „carpe diem“, ale „memento mori“ se stane sloganem, určujícím chod společnosti. Smutná předpověď, že? Snad je to jenom hloupé strašení, které se nenaplní!

Jak ale bude asi život – nejen s viry – vypadat za 120 let (LP 2140)?