aneb Proč nás vláda považuje za blbce?
Když v březnu začala zlínská hygiena na svém webu zveřejňovat počty nakažených v jednotlivých obcích, vicepremiér Hamáček jí to obratem zarazil. Prý je potřeba utajit, kolik je v které obci nakažených, protože by prý mohlo docházet k jejich lynčování. Zřejmě považuje český venkov za Divoký západ a jeho obyvatele za takové idioty, kterým nedojde ani to, že nejjistější způsob, jak se od někoho nakazit, je přijít s ním do těsného kontaktu při tom údajném lynčování.
Od té doby vláda tyto informace před námi tutlá. Přitom k tomu, aby člověk vůbec byl sám schopen zodpovědně regulovat své vlastní chování, potřebuje především včasné a aktuální informace o momentální nákazové situaci ve svém mikroregionu. Ne v celé zemi, ne v celém okrese, ale tam, kde se on běžně musí pohybovat. To znamená tam, kde chodí do práce, na nákup, k lékaři, na poštu, na úřad, za kulturou… a kde jeho děti chodí do školy. To bývá obvykle nejbližší městečko, neboli tzv. „středisková obec“.
Takové informace se však k lidem vůbec nedostávají. Co je mi platný semafor, když z něho vůbec nevyplývá, jak velká je pravděpodobnost, že zítra při nakupování nebo v čekárně u lékaře někoho nakaženého koronavirem potkám? Informace jsou v tom semaforu jednak týden staré, jednak se týkají celého okresu. I když se dozvím, že v našem okrese přibylo za minulý týden 30 nakažených, tak stejně nevím, jestli se vyskytují přímo u nás, nebo někde 50 kilometrů daleko na druhém konci okresu. Vůbec netuším, jestli zrovna dnes mohu s velkou pravděpodobností u nás v obchodě potkat jejich dosud nevytrasované a neotestované kontakty, nebo jestli je taková pravděpodobnost mizivá.
Je sice hezké, že si příslušní odborníci pro sebe vymýšlejí všelijaké koeficienty a stupně, podle kterých se barví semafor a možná se podle nich upravuje vyhrazená kapacita v nemocnicích, ale pro obyčejného občana je taková informace k ničemu a může posloužit nanejvýš k jeho vystrašení. Protože při utajování konkrétních informací o tom, jak to vypadá v mém bezprostředním okolí, je i neustále opakovaná chlácholivá informace typu „nic se neděje, vše máme pod kontrolou“, doprovázená dramatickým nárůstem celkového počtu nakažených, spíš tím strašením. Zejména když přitom vláda provozuje ve věci roušek plošný příkazový „odezdikezdismus“.
Kdyby vláda přiznala všem lidem existenci jejich vlastního zdravého rozumu a zodpovědnosti a nepovažovala je za stádo nesvéprávných ovcí, mohla by ta „chytrá regulace“ vypadat třeba takto: Rozkliknu si na mapě na webu svůj mikroregion daný nikoliv celým okresem, ale „střediskovou obcí“ plus jejím okolím. A dozvím se, kolik bylo dejme tomu za posledních deset dní v jednotlivých dnech zjištěno nově nakažených. A uvidím třeba, že poslední nakažený se objevil před týdnem a od té doby už nic. To znamená, že pravděpodobnost setkání s někým nakaženým zde sice není nulová (někdo si může přivézt nákazu odjinud, nebo sem zavítá někdo nakažený odjinud), ale je velmi nízká.
Když ale zjistím, že v posledních dnech přímo u nás nakažených přibývá a jen včera přibylo dalších patnáct, znamená to, že se přímo mezi námi dál pohybují jejich dosud nevytrasované a potenciálně nakažené kontakty, kterých může být ještě násobně více. Tomu uzpůsobím své vlastní chování a vynechám/odložím všechny zbytné záležitosti, při kterých se shromažďuje více lidí v malém uzavřeném prostoru. A pro ty nezbytné (nakupování, návštěva lékaře, cesta autobusem…) si i bez příkazu shora nasadím roušku.
Čím víc lidí si tu roušku nasadí, tím trapněji si budou připadat lidé bez roušky a nakonec si ji nasadí taky. Žádný majitel obchodu nechce, aby se zrovna jeho obchod nechvalně proslavil jako ohnisko nákazy. Proto dá i sám a dobrovolně na dveře ceduli Vstup jen s rouškou. Žádný majitel firmy nechce, aby musel firmu zavřít, protože se jeho zaměstnanci buď nakazí, nebo musí všichni do karantény. Takže sám vydá příkaz svým zaměstnancům, aby se na pracovišti chránili rouškou tam, kde je to potřeba.
Zkrátka když lidé budou mít včasné a relevantní informace o rostoucí nákaze přímo ve svém okolí, tak si ty roušky nasadí sami a dobrovolně ještě dříve, než se stát rozhoupe k nějakému plošnému příkazu, který pro některé mikroregiony je zbytečný a pro jiné přichází příliš pozdě. Dobře informovaní lidé mohou své chování začít regulovat včas sami na základě zdravého rozumu, přičemž antirouškaři nebudou mít záminku do toho vnášet to, co do racionální debaty o koronaviru vůbec nepatří. To znamená své čistě ideologické kecy o omezování svobody rouškami (tak jako nikoho dosud vůbec nenapadlo vést podobné kecy o omezování svobody jinými hygienickými potřebami, jako třeba dámskými vložkami či dětskými plenami), nebo svůj umanutý antibabišismus.