Země se pomalu vrací postupným rozvolňováním k běžnému fungování, ale nejen ona, většina Evropy a, co si budeme povídat, i světa. Tenhle příběh se prozatím blíží svému konci a otázka je, co nás čeká dál.

Tak ruku na srdce a úplně vážně, žerty stranou: druhý shut down si dovolit nemůžeme ani náhodou, a to ani kdyby se to rozjelo někdy na podzim, kdy začíná období chřipek a koronáčů nám dosud známých i této čínské breberky (© Dana Drábová, tleskám jí). Až nastane další vlna či vlnka, co z toho, se ještě uvidí, a ta nastane, to se určitě uvidí, bude na to stát a jeho údy muset jít sofistikovaněji než brutálními plošnými karanténami a zákazy. Inteligentní karanténou a bryskním testováním, případně jinými cílenými opatřeními. Doufejme, že se stát a jeho orgány hodně naučili a že všechny zkušenosti bude možno zúročit, až se do toho koronáč zase pustí. Zavřít krám jako 14. března nepůjde určitě. To by ekonomika téhle země myslím nepřežila.

Roušky jsou součástí řešení. Leckdo je považuje div ne za vynález ďáblův (jinak uměřený Fanánek), někdo je pubertálně ostentativně pálí (dr. Hnízdil, až se divím, že v 80. letech statečně jako člen strany nespálil takto třeba závěry XIV. sjezdu KSČ nebo členskou legitimaci), někteří považují roušku za prostředek zotročení nás všech a prostředek ke zničení demokracie (P. Šafr a útočná jednotka novinářů Reflexu jen příkladem). To je normální, protože co jedinec, to jiný pohled, a to tím spíš, že jsme všichni laikové v tomto punktu. Ale je neuvěřitelné, jak se WHO, odborníci virologové a imunologové a lékaři všeobecně liší v názoru na roušku a její užitečnost. Ondřej Neff volá po nějakém jasném finálním názoru, ale na to můžeme zapomenout. Nikdo to neudělá, každý jede za své.

Osobně na tyhle půtky kašlu. Léta vidím, jak Asiaté z Dálného východu (Indočína, Japonsko, Korea, Čína i Čínská lidová diktatura) v období, kdy lidé prskají, si na papuly šoupnou roušky a tam, kde je hustota jejich výskytu větší než malá, s ní chodí, jako by se nechumelilo (metro, tramvaje, autobusy, obchody, vlaky, rušné ulice atd.) a nikdo si neťuká na čelo a nevolá po záchraně demokracie. Rouška jako symbol porobení je velká hloupost a mohou ji myslet vážně jen zoufalí novináři s cílem dosáhnout větší čtenosti jejich zhůvěřilostí, anebo političtí aktivisté-panikáři a překvapivě i jinak hodně uměřený president Václav Klaus. Ten mě až polekal a mám o něj strach. Vážně.

Chovejme se stejně ohleduplně. Až na nás přijde prskání a chrchlání během babího léta, zůstaňme doma a když už to nejde, dejme si na papuly roušky a chovejme se ohleduplně k druhým a preventivně si je tam, kde je nás víc pohromadě, ať venku nebo uvnitř, vezměme i sami, i když žádné zdravotní problémy nemáme. To není panikaření, to je ohleduplná prevence a s mírou svobody to nemá nic společného. Kdo není v pořádku, ať zůstane doma a neotravuje ostatním život. Kdo marodí, ať se kurýruje. Na tom není nic nepochopitelného.

A ještě jednu věc kromě nošení roušek jsme se doufám naučili skoro všichni, kromě chronických přírodňaček a přírodňáků - pořádně si mýt ruce několikrát denně a navíc vždy po odchodu z WC a před každým jídlem i před dloubáním se v nose. Že je to samozřejmost? Tak to ani náhodou! Kolikrát já už viděl porůznu v restauracích i na cestách v ČR či v cizině pašáky, jak ukončí močení, následuje ocleppo a hrdý odchod s hlavou vztyčenou rovnou ven, bez mytí. Jednou to udělal můj dobrý známý a klient a já mu řekl, jestli myslí vážně, že si nemyje ruce po močení. A on mě uzemnil řka, že si ho ráno pořádně umyl. Tak asi tak.

Chválím roušky. Mají smysl.