Tak za sebou máme opět jarní rovnodennost a stačí pár dní, aby vyšuměla tradiční mediální hysterie odpůrců letního času. A tak si myslím, že by se měl také jednou ozvat někdo, kdo to vidí jinak a představuje vlastně do jisté míry mlčící většinu, protože těch odpůrců zase není tolik, jak by se mohlo zdát z pravidelné mediální smrště více s jarním, méně s podzimním časovým posunem.
První, kdo s myšlenkou zavedení letního času na přelomu XVIII. a XIX. století přišel, nebyl nikdo jiný než všestranný fyzik, polyhistor, diplomat a dokonce i první státní tajemník USA Benjamin Franklin. Vypozoroval, že rozložení lidské aktivity se ze setrvačnosti posouvá v letním období zbytečně do večera a tím do tmy a zbytečně ponechává časný ranní úsvit v letních měsících nevyužit. A proto navrhl posunutí hodin pro letní období, aby se této nabídky denního světla lépe využilo a tím se i druhotně snížila spotřeba svíček. Samozřejmě, pokud vím, za jeho života k uskutečnění této myšlenky nedošlo a byla zvednuta až o více než století později za první světové války. A to na obou stranách. U nás, v tehdejším Rakousko – Uhersku byl v roce 1916 dokonce zaveden i čas zimní a oba posuny pak byly dokonce drasticky dvouhodinové. Proto byl také zimní čas po jednoleté epizodě opět opuštěn.
Smyslem byla energetická úspora; v té době osvětlení žárovkami představovalo významný podíl celkové energetické spotřeby, a tak zjevně úspora musela být víc než patrná. Poněkud chybně se uvádí, že impulsem znovuzavedení letního času v roce 1979 byly opět energetické úspory, ale není tomu tak. V tom roce, jak pamětníci vědí, došlo v noci ze Silvestra na Nový rok k drastickému poklesu teploty o 20 – 25 oC během ani ne dvanácti hodin. Byť byl tento pokles teploty zcela přesně předpovězen, pro převážnou většinu obyvatel a následně i celou ekonomiku státu to byl obrovský šok. Nejvyšší stranické a vládní orgány řešily tuto krizovou situaci a od tehdejšího předsedy vlády Lubomíra Štrougala jsme se pak dozvěděli, že příčinou všeho je nevhodná kumulace pracovní doby od 06:00 do 14:00 a tím nežádoucí soustředění dopravních a energetických špiček do příliš malých časových intervalů. A okamžitě bylo nařízeno, že tuto výsadu být v práci v šest si mohou dopřávat pouze pracovníci v třísměnném provozu. A všem ostatním byly nařízeny i dost výrazné přesuny pracovní doby. U mého tehdejšího zaměstnavatele – Oblastní správy dálkových kabelů Brno – došlo k posunu o 90 minut, ze šesté na půl osmou. A pamatuji si velmi dobře, jak zejména těm četným kovozemědělcům toto zcela narušilo jejich životní rytmus a vyvolalo nemalou nevoli. Pamatuji si, že generální ředitelství dostala nařízeno zahajovat práci až v osm a pražská ministerstva snad až v devět. A po zhruba měsíci opět nejvyšší stranické a vládní orgány kupodivu dokázaly vyhodnotit tuto všelidovou nespokojenost a přišly s návrhem zavedení letního času, aby zejména tito kovozemědělci nebyli ukráceni kratším zbytkem denního světla. S tím, že se to po roce vyhodnotí včetně očekávané energetické úspory. Ta poté představovala asi 2,1 %. Což se sice nezdá až tak mnoho, ale přepočítáme-li si to na vlaky s uhlím, tak to až tak nezanedbatelné nebylo.
Jestliže dnes i energetici tvrdí, že žádná úspora není už patrná, tak se nedomnívám že to tak úplně odpovídá skutečnosti. Protože za více než třicet let už to dnes není možné srovnat tak, jak to bylo možné v roce 1979. Neexistuje totiž srovnávací statistický soubor. Určitě s rozšířením úsporných světelných zdrojů, zvýšením celkové spotřeby energie a také rozšířením prostorů s trvalým osvětlením je tato úspora menší, ale nějaká, byť menší, musí s lepším využitím denního světla stále být.
Já sám jsem si v padesátých letech rád listoval v jízdních řádech – což mi vydrželo dodnes - a někdy před šedesátým rokem jsem si všiml, že se objevují a rok od roku přibývají některé evropské země s posunem času. Na oné dodnes stejné stránce s ciferníky příslušnými jednotlivým evropským časům západoevropskému, středo a východoevropskému a konečně moskevskému, tedy ve zkratkách ZEČ, SEČ, VEČ a MČ jsou jednotlivé země přiřazeny. Když jsem se na toto tehdy vznesl dotaz celoživotnímu energetikovi, panu inženýrovi Miloši Ducháčkovi – dnes, kdyby žil, by mu bylo 106 let – tak mi to vysvětlil a řekl, že to bylo za okupace, že se tím něco ušetřilo a hlavně, byť to zavedli okupanti, bylo to docela rozumné. Sám jsem se s posunem času setkal poprvé v roce 1969, když se mi podařilo vycestovat s CKM do jižních Tyrol česat jablka a na Brennerském průsmyku jsem si poprvé v půli září přestavoval hodinky, abych je o pouhých čtrnáct dní později přesouval ještě za pobytu v Itálii zase zpátky. Ve větším rozsahu se potom letní čas zaváděl v západní Evropě po ropné krizi 1974 zejména z francouzské iniciativy. Nutno ovšem říci, že na britských ostrovech se letní čas zavádí bez přerušení od roku 1919.
V roce 1979 mi to zavedení vadilo pouze v tom, že jako Brňák jsem sledoval rakouské televizní zprávy a rovněž poslouchal Hlas Ameriky. A tam to asi dva nebo tři roky kolidovalo. Rakousko zavedlo totiž letní čas až rok po nás, ale ještě tuším asi s týdenním rozdílem oproti nám. A potom se velice rychle letní čas rozšířil po celé Evropě a současně se sjednotila letní a podzimní změna, a to na základě dohody v železniční dopravě podle Evropské konference jízdních řádů. Tehdy letní čas zavedlo i Švýcarsko a navzdory odporu zejména pěstitelů švýcarských krav si jej posvětilo referendem, a to výraznou většinou.
V té době Britové přecházeli na letní čas stále asi o čtrnáct dní dříve a vraceli jej asi o čtrnáct dní později. Ale po propojení kontinentální a ostrovní železniční sítě tunelem pod Kanálem se i Britové přizpůsobili plně ostatní Evropě. A v devadesátých letech potom bylo doporučeno posunout podzimní přesun o měsíc později. Tím tedy mezi těmi přesuny došlo poměrně k nezanedbatelné nesouměrnosti, ale má to zřejmě právě dopad na to, že jarní posun času je méně drastický a naopak na podzim si můžeme vychutnat navečer o měsíc déle delšího denního světla.
Rovněž není pravdou, že by nám letní čas dnes tak nenáviděná EU nařizovala. Pouze doporučuje. Ale jednotlivé země si dnes velice dobře rozmyslí, zda si v této věci mohou dovolit hrát na vlastním písečku. Konečně i v Británii se již delší dobu diskutuje o tom, že o hodinu pozdější britský ZEČ proti kontinentu přináší nemalé ekonomické ztráty. Pokud vím, tak bylo rozhodnuto, že v letošním roce se má přizpůsobit navzdory poledníkům středoevropskému času, a to tak, že na podzim časovou změnu neprovede a na jaře potom budu už v obou časech synchronní s Evropou.
První desetiletí znovuzavedení letního času v roce 1979 probíhalo ještě za bolševika bez nějakého viditelného odporu (měli jsme jej zaveden kromě několika let první světové války i za okupace a vydrželo to do roku 1950). A nyní bych chtěl připomenout známého, nyní již zesnulého guru odporu proti letnímu času, pana Stanislava Pecku, pekaře z východočeských Sobětuch. Když krátce po revoluci vytáhl plamenně do boje za jeho zrušení - jeho apel na vládu obsahoval mj. také požadavek na zrušení letního času během několika týdnů – tak jsem jej považoval za jednoho ze zviditelňujících se bláznů využívajících návratu demokracie. Když jsem ovšem zjistil, že hned v roce 1979 dokázal protestovat u samotného Lubomíra Štrougala, tak jsem si na něj poopravil názor, byť nikoliv na předmět jeho aktivit. Dokonce jsem mu tehdy napsal i polemický dopis. Oponoval jsem mj. jeho názoru, jak národ okamžitě ozdraví. Tak jsem se jej zeptal, jak tedy národ ozdravěl v roce 1950. V roce nejhoršího bolševického marasmu, ze kterého jsme se nevzpamatovali beze zbytku dodnes. Aniž bych jej chtěl zesměšňovat – dej mu Pánbu věčnou slávu – dovolím si připomenout dvě jeho nemalé blamáže. Jednak napsal ve chvílích přijímání ČR do NATO dopis presidentu Clintonovi, ve kterém uváděl, že NATO potřebuje zdravé vojáky, a proto by měl president USA zatlačit na ČR, aby zrušila letní čas. Což je tedy groteskní nejen tím, že až na jeden (Arizona) všechny státy USA letní čas zavádějí, ale hlavně, vždyť americké ozbrojené síly, zejména jejich složky rychlého nasazení, jsou cvičeny a nasazovány na celé zeměkouli bez ohledu na časová pásma. Takže ten hodinový posun je z tohoto pohledu opravdu směšný. A druhou potom, když v době letního slunovratu svolal tuším do Chrudimi protestní sraz svých stoupenců a sešlo se jich tak málo, že objednaný sál pro 200 lidí musel odřeknout, protože jich nebylo víc jak deset. On skutečně ten mediální odpor vedený tradičně v NP panem Ladislavem Jaklem a nejvíce dnes profesorem brněnského VUT Zdeňkem Kolíbalem (který se prohlásil dědicem odkazu Stanislava Pecky) trvá asi týden a pak je to většině lidí opravdu opět úplně jedno. Pokud se v tomto angažuje lidovecký senátor Šilar, pak mám obavy, že znevažuje povýšením boje proti letnímu času za hlavní naplnění svého senátorského mandátu prestiž této ústavní, veřejností naneštěstí nikterak pozitivně vnímané instituce.
Podobný, dnes už zapomenutý boj byl sveden v 19. století, když se sjednocoval čas do pásem pro potřeby železniční dopravy a ukázalo se být přepychem mít v každém místě čas vlastní. Tehdy pouhé zavedení pásmového času mělo své vášnivé odpůrce, že poledne už není v poledne. Dnes právě z ekonomických důvodů se spíše jednotlivé státy přizpůsobují regionálnímu času podle svých ekonomických zájmů, byť zeměpisně jsou již v časovém pásmu jiném. Sám jsem tuto zkušenost udělal mj. z galicijského Santiago de Compostella, které je na stejné zeměpisné délce jako irský Dublin, ale má středoevropský čas. Byť jsem čas na hodinkách vůbec nemusel posunovat, skutečně úsvit a soumrak tam byl na počátku září zhruba o 100 minut později oproti střední Evropě.
Nechci zde zabřednout do košatých debat o zdravotní škodlivosti či naopak zanedbatelnosti vlivu časových posunů, jenom bych si dovolil připomenout, že z tohoto hlediska jakákoliv cesta na úroveň Londýna nebo Kyjeva je přesně na úrovni hodinového posunu a ti, kteří proti letnímu času brojí, by si ji vlastně jako zdraví škodlivou vůbec neměli dovolit. To se týká i tolik turisticky frekventovaného Řecka, Bulharska nebo o další hodinu více i Egypta, o Kanárských ostrovech ani nemluvě. Rodiče naříkající nad útrapami svých dětí se změnou času je do těchto destinací potom klidně o prázdninách berou s sebou. Já sám posun času už ani nevnímám. Prostě v sobotu večer předtím přestavím hodiny a nejpozději v úterý o tom nevím. Obávám se, že některé nepříznivé vlivy u citlivých jedinců jsou zmnožovány opakovanými mediálními masážemi. Konečně MUDr. Cimický říká, že 10 % jedinců nadává vždy a na vše a tyto není nutno do těchto statistik zahrnovat. Konečně v letech 1962 a 63 za tehdejších uhelných krizí nám hýbali bez posunu hodin se začátkem vyučování na průmyslovce v rozsahu dvou hodin a zdravotní dopady nikdo neřešil
A nakonec co mně samotnému na letním čase tak vyhovuje: Koncem sedmdesátých let jsem pravidelně jezdil do Vysokých Tater. A zatímco do roku 1979 jsme se vždy vybičovávali vstávat v 04:30 či 05:00, tak v roce znovuzavedení letního času jsme celá parta s potěšením konstatovali, že vlastně vůbec čas nemusíme řešit a že jsme na to dokonale připraveni a sladěni. A můj nebožtík otec, když se v roce 1956 vrátil z bolševických kriminálů, tak mne při prázdninových pobytech na Vysočině vytahoval z postele, tedy nikoliv násilím, to jsme museli překonat sami, na ranní lovy beze zbraní a toulky probouzející se přírodou. No a teď s tím nemusím bojovat a mám to naservírováno každý den celé léto automaticky. V mém věku samozřejmě už moje spaní není žádná sláva a když mne právě okolo slunovratu ptáci budí před třetí ráno, tak bez letního času by to bylo už před druhou. Tak to tedy nevím, zda zrovna po tomto mám prahnout.
Právě z tohoto důvodu, pokud by odpůrci letního času uspěli, bych uvítal, aby v naší zeměpisné délce zůstal už trvale čas letní. Protože využití denního světla v zimních měsících by se tak jako tak nezměnilo.