Máme svátky s vizí rozšířené reality. Realitu z dílny Boží nahradí moderní zhmotnění mýtu

Nebyly to saně tažené odrbaným sobem, byla to transportní kosmická loď HTV-6 vypuštěná japonskou Agenturou pro kosmický výzkum. Náklad byl vánoční, směřoval na palubu kosmické stanice ISS. Loď splnila svoji misi, přiblížila se ISS dost blízko na to, aby ji mohla zachytit robotická ruka, a pak šlo všechno jako na drátkách. Pět tun zásob bylo dopraveno, Vánoce v kosmu mohou začít.

Bylo by zajímavé udělat průzkum, kde všude a jak se Vánoce slaví.

Tradice a moderní technologie

Má mimořádně bizarní zkušenost v tomto smyslu se váže k Vánocům roku 1992. Těsně před svátky jsem měl příležitost podívat se do velitelského bunkru Severoamerického velitelství protivzdušné obrany NORAD. Ten se nachází v Cheyenne Mountain v Coloradu: do úbočí žulových skal je vbudován tunel ve tvaru oblouku – jeho obě ústí jsou volná, bez dveří: kdyby atomová bomba dopadla přesně sem, tlaková vlna tunelem proletí a vyletí druhým koncem ven. Pancéřová vrata bunkru jsou ve vrcholku toho oblouku. Jimi se vjede do jeskyně, vyplněné nevelkými stavbami na ocelových perech. Ta by zmírnila otřes i po zmíněném zásahu atomovou pumou. Uvnitř jsou velitelská pracoviště. Přijal mě tam tenkrát velící admirál. Zaznamenal jsem, že na každém monitoru sedí Santa Claus. Admirál mi pak vysvětlil, že na Štědrý večer zvou dovnitř místní děti a společně pak na obrazovkách sledují Santovy sáně, jak putují nebeskou bání. Ano, i Santa, sáně a sobi jsou v dosahu radarů, pozemních senzorů, satelitů a letadel NORAD.

Tradice a moderní technologie se dovedou za určitých okolností snoubit. Možná až moc. Ray Bradbury ve svém vizionářském románu 421 stupňů Fahrenheita popisuje cosi jako „rodinku“: lidské příbytky jsou vybaveny telestěnami a na nich vedou své virtuální životy skuteční členové rodiny, ale také celebrity skutečné i fiktivní, současné i historické, Ježíš Kristus mezi nimi. Náboženství v sušině, slisované do televizní kostky.

My neslavíme Vánoce ani v kosmu, ani v protiatomovém bunkru. Je to tradice, kterou se nepodařilo zničit minulému režimu, a že tu snaha byla! Ve škole bývala vztyčována jolka a oslavy se směřovaly k lednu, tedy k juliánské variantě slavnostního data. Byly tu i snahy o implementaci Dědy Mráze. Jako děti jsme pak zpívali na rokenrolový nápěv: „Děda Mráz není náš, je to ruský šmelinář.“ Ježíšek se takto stal bezděčným disidentem.

Druhá stránka věci ovšem je méně zářivá. Jiskřičku Ježíška nezachránila žádná spiritualita. Návrat Slunce, obnova života na Zemi, to je jádro pradávných obřadů zapomenutých kultů. Nezbyl po nich často ani stín, víme jen, že byly – protože po nejdelší noci 21. prosince nutně přichází každý další den delší a delší, a bylo tomu vždy, kdy lidský rod byl rodem. Je to tajemné a inspirativní, přesto oslavy zrození Ježíška zachránil jen epizodní detail jeho legendy. Když se narodil, lidé přicházeli a nosili mu dary, dokonce i dary královské. Moc rozumné to od nich nebylo, novorozeně opravdu nedocení žádný dar, ale tak to v legendě je a z toho je přetavena konzumní stránka obřadu. Může nám to připadat trapné, mnozí to i odsuzují. Nicméně přirovnat to lze i biblicky – jablko má chutnou dužinu a uvnitř jsou jadérka. Bez dužiny určené k chroupání a pozření by se jadérka daleko od stromu nedostala. Takže ten konzum, vraťme se k tématu, chrání jádro duchovna před zapomenutím.

Potřeba potěšit, udělat radost

Představuji si vánoční svátky budoucnosti. Věřím, že Bradbury svou vizí telestěn a rodinky naznačil cestu, kterou to asi půjde. Co mohl v roce 1953 vědět o „rozšířené realitě“! Dnes je zřejmé, že nebudeme obklopeni obřími obrazovkami. Ta umělost vstoupí do nás, ocitneme se na pomezí reality a virtuality. Ježíše potkali na cestě do Emauz jeho dva učedníci. To byla rozšířená realita ze softwarové dílny Božího slova. Za rok, za pět let, nejdéle za deset nám podobné setkání umožní firma Nintendo nebo nějaká jiná.

Nutkavá je touha po zhmotnění mýtu. Konec konců, ani ty naše betlémy nejsou nic jiného. V Hornbachu nabízejí kompletní betlém s postavami v životní velikosti za pětačtyřicet tisíc, no nekup to! Brzy iv našich městech budeme vídat Santa Clause, plyšového nebo nafukovacího, jak leze po okapové rouře s pytlem dárků na zádech. Za pět, nejdéle za deset let ho uvidíme v projekčních brýlích anebo v nějaké niterné projekci uvnitř mozku.

Je mi ta vize protivná, nicméně se jí nebojím, jakkoli věřím, že se naplní. Zároveň totiž věřím v odolnost lidské přirozenosti. Ta se bude držet konzumu a v něm vidím spásu: i on totiž má druhou stránku. Je to potřeba potěšit, potřeba udělat radost. V tom je jeho význam a v tom souzní v duchovním jádru Vánoc: i Slunce nám dává radost svým návratem, a dává nám dary v podobě dnů pokaždé o ždibec delších. Díky za ně.

LN, 23.12.2016