Na téma chudoby jsme všichni už leccos zajímavého slyšeli a četli. Já jsem se o chudobě nejvíc dověděl, když jsem v rámci Evropského roku boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení v roce 2010 několik měsíců psal knížku rozhovorů jednak s bezdomovci, tedy lidmi extrémně chudými, jednak s těmi, kterým se na světě daří víc než dobře a jsou pokládáni za velmi úspěšné.

Zajímaly mě příčiny úspěchu jedněch a příčiny neúspěchu druhých, a také míra zájmu těch úspěšnějších o ty méně úspěšné.

Při psaní této knihy jsem přišel na to, že největší zlo, které extrémní chudoba přináší, není ani tak relativní nedostatek materiálních zdrojů, jako spíše absolutní nedostatek zdravých sociálních vztahů. Všichni bez výjimky, s nimiž jsem vedl rozhovor, nejvíc strádali většinu svého života akutním nedostatkem kvalitních vztahů, nikoli finančních prostředků.

Dovolte mi pro ilustraci dvě citace z rozhovoru s klienty Armády spásy:

Co jste prožíval, když jste se ocitl na ulici?

Takové odcizení, nevím, jak to mám popsat…

Dal vám to někdo najevo?

To víte, že jo.

Jak?

No. Nemáš kde bydlet, nechceme s tebou nic mít.

Tak nějak se cítí člověk postižený extrémní chudobou, tedy člověk dlouhodobě závislý na pomoci takzvané sociálky a profesionálních poskytovatelů sociálních služeb. Nechceme s tebou nic mít, obtěžuješ nás, překážíš nám, někam se ukliď, abychom tě neviděli. Chudému člověku ze všeho nejvíc nechybí auto, práce, partner, byt, mobilní telefon, čisté šaty a účet v bance, ale zájem těch, kteří tohle všechno mají, o jeho osud.

Podíval jsem se do statistiky našeho azylového domu. Počet klientů počítáme ve stovkách, počet osobních návštěv je v řádu jednotek. To mluví samo za sebe.

Není dobře, aby byl člověk sám, píše se v knize Genesis. Není to dobře, protože člověk byl stvořen jako homo socius, člověk společenský. K normálnímu životu potřebujete zdravé sociální vztahy. Potřebujete je tak moc, že bez nich je vaše duševní, a v důsledku toho i sociální zdraví vážně ohroženo.

Další citát:

Několik let jste se starala o svého těžce nemocného přítele. Kdo se postará o vás?

Nikdo. Já už nikoho nemám. Nikdo.

Základem našeho sociálního zdraví – ať jsme chudí nebo bohatí - je rodina, takže největší možnou tragédií je rozpad rodinných vztahů. Právě rozpad nebo neexistenci funkčních rodinných vazeb v případě bezdomovců potvrdily výsledky sčítání lidu v roce 2011. Co říkají ty výsledky? Například to, že pouze 10% lidí postižených extrémní chudobou, tedy bezdomovců, má legitimního partnera.

Člověk může z různých důvodů desetkrát změnit svoje bydliště i zaměstnání bez jakýchkoli negativních následků, ale rodina je část lidské osobnosti, a když přestane fungovat, musí to člověka nějak negativně poznamenat. Sociální systém je důležitý, ale rodinný systém je jedinečný a nenahraditelný. Záchranný kruh vás udrží nad vodou, ale na břeh vás musí někdo vytáhnout.

Extrémní chudobu lze definovat jako stav, v němž je váš přístup k ekonomickým a sociálním zdrojům omezen natolik, že nejste s to uspokojovat svoje základní potřeby bez pomoci zvnějšku, nejčastěji ze strany sociálního systému. Ekonomicky a sociálně nesamostatných lidí od roku 1989 každoročně přibývá a cesta k jejich uzdravení je čím dál složitější, takže lze bez nadsázky mluvit o fenoménu sociálního postižení (vedle postižení podobně fatálních – mentálního, duševního, fyzického).

Před několika lety jsem společně s firmou Student Agency zorganizoval v centru Brna happening propagující problém chudoby a sociálního vyloučení. V jedné z nejkrásnějších budov v centrální části města jsme upozorňovali na existenci a potřeby lidí z ošklivého okraje společnosti. Symbolicky a záměrně. Oslovil jsem známé brněnské osobnosti a položil jsem jim dvě prosté otázky: Co je to chudoba a Jak ji řešit. Jejich odpovědi na téma sociální vyloučení jsme společně s jejich fotografiemi zveřejnili v centru Brna.

Dovolte, abych některé odpovědi ocitoval. Myslím, že pro vás mohou být zajímavé, protože v médiích ani v literatuře se s nimi nesetkáte, takže vygooglovat si je nemůžete.

Petr Duchoň, poslanec Evropského parlamentu:

Věřím, že chudobu je možné zmírnit. Je nesmírně důležité, aby se peníze nerozdávaly, ale vhodně investovaly. To je obtížný úkol, který zatím nezvládáme.

Roman Onderka, primátor města Brna:

Aniž bych chtěl podceňovat chudobu třetího světa, vyjádřím se spíše o momentální chudobě lidské mysli… Přestáváme se jeden druhému sdělovat, objímat se, radovat se z maličkostí všedního dne, těšit se jeden na druhého, ztrácíme potřebu lidské pospolitosti a života v přírodě… To je dle mého názoru největší chudoba hmatatelná každému žijícímu Evropanovi. Snažme se proto pomáhat všem těm, kteří nemají dát co do pusy a možná oni zase pomohou nám. Jsem o tom přesvědčen.

Řešitelné to je, jen více chtít a něco skutečně dělat, protože mnohé projekty, například od skupiny U2, jsou úspěšné, pomáhají a jsou důkazem, že to jde. Avšak chudoba lidské mysli je paradoxně složitější. Asi bychom měli my, tátové a mámy, více našim potomkům ukazovat skutečné hodnoty a ne jen klikat enter nebo delete, podle toho, jak se nám to hodí.

Richard Svoboda, senátor:

Majíce denně co k snídani, obědu i k večeři neznamená, že jsme oněch jiných podob chudoby ušetřeni. Jednou z nich je jistě také to, jak málo myslíme na všechny, kteří den za dnem bojují o holou existenci, jak málo pro ně děláme. To, co činíme, je často pouhým alibi našeho bezbřehého sobeckého obžerství... Neznám žádný jednoduchý recept. Zmírnit jistě – empatií, darem potřebným, prací. A raději tisíckrát něčím malým, drobným než jednou za uherský rok velkým a zdaleka viditelným gestem.

Milan Uhde, dramatik, šéf Rady České televize:

Odstranit chudobu jednorázovým opatřením nelze, pokud ji nechceme po komunisticku vnutit všem jako normu a proměnit společnost v koncentrační tábor. Mírnit se však chudoba dá a dokonce musí, a to jednak charitativními činy, jednak solidaritou vtělenou do sociálního systému.

Daniel Dvořák, ředitel Národního divadla Brno:

Talentovaní mají pomáhat méně nadaným a zámožnější nemajetným. Přebývá-li mi něčeho, udělá mi radost jestli tím obdaruji bližního. Začal jsem u sebe. Snažím se neplýtvat vodou, energiemi, nekupuji co nepotřebuji, nevyhazuji jídlo a nikdy nezaváhám přispět potřebným.

Laďa Kerndl, zpěvák:

Je velké množství zemí na tomto světě,kde jsem chudobu viděl na vlastní oči, při mých cestách po celém světě.Je to velmi smutný ,pro mě srdce drásající pohled. Určitě existuje spousta způsobů,jak bídu zmírnit a vím,že snahy jsou jak od bohatých států,tak i od nadací ,charit,darů, i prostých lidí ,ale to nestačí,musí se spojit celý svět.

Jan Špilar, majitel kadeřnického studia Střihoruký Edward:

Fandím projektům, které se zaměřují na podporu vlastních sil a zdrojů a naučí postižené chudobou kopat studny a hospodařit tak, aby si pomohli co nejvíc sami. Také podporuji křesťanské programy, které se zabývají zvyšováním vzdělaní v postižených oblastech.

V Knize žalmů se píše: Plníš můj kalich, až přetéká. Myslím, že naše společnost nutně potřebuje lidi, kteří jsou úspěšní a protože mají víc, než potřebují, jsou ochotni se o něco rozdělit. Jistě, Hospodin je dobrý, nalévá všem, ale někdo má děravou nádobu, takže mu to protéká místo přetéká. A někdo nemá ani tu nádobu…

S ohledem na zvyšující se nespolehlivost státního sektoru v oblasti zajištění sociálně podpůrných dotačních programů pro lidi bez domova je třeba pozorně naslouchat hlasům z podnikatelského prostředí. Žádný stát na světě nebude nikdy tak štědrý a spolehlivý jako úspěšní podnikatelé, kteří vědí, že jejich povinností je vrátit společnosti to, co od ní dostali, nebo drobní dárci, kteří mají potřebu myslet na druhé. Pro sebe jsem toho udělal už dost, takže rád pomůžu druhým, řekl mi majitel velké realitní společnosti. Díky jeho finanční podpoře vyšla moje kniha rozhovorů s lidmi bez domova ve druhém vydání a připravujeme třetí, tentokrát v angličtině.

Na závěr chci uvést nepříliš frekventovanou myšlenku. Domnívám se, že také nás, kteří se tady a teď problémem extrémní chudoby zabýváme, ohrožuje specifický druh chudoby. Především ti z nás, kteří se dnes a denně setkávají s lidmi sociálně postiženými v rámci svého zaměstnání, mohou velmi snadno podlehnout myšlenkovým stereotypům. Jinými slovy - můžeme být náchylní k intelektuální chudobě. Proto mi dovolte zdůraznit: extrémní chudobu je nutné nejenom prakticky zmírňovat, ale také o ní jiným, než obvyklým způsobem přemýšlet. Je to část naší odpovědnosti i profesionality.

STOP POVERTY NOW, říká jeden optimistický evropsko-unijní slogan. Hezky to zní, ale je to nesmysl. Chudobu nelze vymýtit, a už vůbec ne rychle. Chudé budete mít kolem sebe vždycky, říká Nový zákon. Neexistuje společnost, kde by se nevyskytovalo bezdomovectví (tedy chudoba v té nejhorší formě), říká bývalý eurokomisař Vladimír Špidla. STOP POVERTY FROM NOW, tedy OD TÉTO CHVÍLE, to je mnohem realističtější program. Čím více lidí, kteří budou OD TÉTO CHVÍLE zodpovědnější sami za sebe, aby se do chudoby nepropadli, tím lépe. A čím více takových lidí, kteří navíc budou chtít a umět být užiteční při odstraňování chudoby kolem sebe jako zaměstnanci, dobrovolníci, dárci nebo veřejní činitelé, tím lepší bude svět, ve kterém žijeme.

v našich školách nás učí

že všichni můžeme být prdelózní vítězové.

nic se nezmiňují

o bídě

a sebevraždách.

nebo o tom, jaká je to hrůza,

když člověk žije v úzkosti na jednom místě

o samotě

a nikdo s ním nemluví,

nikdo se ho nedotýká,

jen zalévá květiny.

lidé nejsou dobří jeden k druhému.

lidé nejsou dobří jeden k druhému.

lidé nejsou dobří jeden k druhému.

myslím, že nikdy nebudou.

nežádám to od nich.

ale někdy o tom

přemýšlím.

(Charles Bukowski, Kritický okamžik)

Autor je ředitel Centra sociálních služeb Armády spásy, spisovatel a lektor