Nebyla to nevhodná politická recese, byl to atentát, tvrdí pan prezident a jeho okolí. Dodejme, že nepodařený, neboť řečeno právnickým jazykem, byl proveden nezpůsobilým prostředkem. Tak jako dětskou stříkací pistolí nelze zabít člověka, není to možné ani airsoftovou zbraní s výjimkou zranění oka, jestliže by došlo k jeho zásahu.
Airsoftovou pistoli nelze ale na první pohled rozeznat od skutečné zbraně; v dokonalém napodobení zbraní a výstroje spočívá atraktivita tohoto sportu, a proto kritika ochranky byla zcela na místě. V okamžiku, kdy útočník Vondrouš vytáhl pistoli, měli presidentovi bodyguardi jednat "na ostro" jako se skutečným pachatelem, protože nemohli vědět, že je neskutečný. I když i oni se to dozvěděli ex post, byl to ale atentát, jak o něm mluví Václav Klaus? Vždyť si musel svléknout zakrvácenou košili! To pan prezident výslovně prohlásil, a proto nejde jen o polemiku se slovem "atentát", jak se např. na Neviditelném psu domnívá Tomáš Haas. A kde je krev, tam je přece atentát!
Atentátem na svoji osobu by se Václav Klaus zařadil do slavné plejády politiků, kteří se stali oběťmi vrahů nebo se jimi měli stát. Ostatně již dříve si pan prezident ještě jako pan premiér pohrál se slovem atentát, když výzvu k odstoupení ze strany svých stranických oponentů označil za sarajevský atentát. Dostihla jej tato záměna? Zažongloval si s osudem a ten si to nenechal líbit? Vždyť mezi atentáty, které koncem 19. a začátkem 20. století prováděli různí anarchisté, extrémisté a fanatici nejrůznějšího nacionalistického a politického zabarvení, je právě ten sarajevský nejpodivuhodnější a nejvýznamnější. A nejabsurdnější. A také dodejme atentát, nad kterým se dodnes vznáší otazníky a slova jako osud, vyšší moc, záhada atd.
Než budeme řešit jinou záhadu, tentokráte zakrvácené košile Václava Klause, vzpomeňme, že mimo naše atentáty na Kramáře a Rašína byly politické atentáty koncem 19. a začátkem 20. století časté. Roku 1881 podlehl následkům atentátu ruský car Alexandr I., v roce 1894 byl při atentátu zabit francouzský prezident Sadi Carnot a o čtyři roky později mu podlehla rakouská císařovna Alžběta.Také nové století uvítalo politiky atentáty. V roce 1901 byl zastřelen americký prezident William McKinley, v roce 1908 byli podobně zastřeleni při útoku na celou portugalskou královskou rodinu král Carlos se synem, infantem Luisem Filipem, v roce 1911 zahynul při atentátu ruský ministerský předseda Pjotr A. Stolypin, bratr básníka Alexandra Stolypina, a v roce 1913 byl zavražděn král Jiří I. Řecký. I Ferdinand d´Este přišel před svou smrtí do kontaktu s atentátem. Při své návštěvě ve Španělsku jako host na svatbě španělského krále Alfonse XIII. v Madridu se stal svědkem útoku anarchisty Mateo Morraleho, který na kočár s královskými svatebčany hodil bombu ukrytou v kytici květin. Bomba zázrakem královský pár nezranila; zabila a zranila však řadu lidí z doprovodu krále a královny. Ale i v rakousko-uherské monarchii se střílelo na politiky. V dubnu 1908 mladý student zastřelil haličského místodržícího Andrzeje K. Potockiho a na zasedání poslanecké sněmovny Říšské rady v září 1911 bylo vypáleno pět výstřelů na ministra spravedlnosti Hohenburgera, kulky jej však minuly. Atentátník střílel o rok později i na ministerského předsedu hraběte Tiszu, opět neúspěšně, ale úspěšný byl jiný atentátník, který v roce 1913 zastřelil v rakouském parlamentu sociálně-demokratického poslance Franze Schumeira. Ale i později se atentátníkům dařilo. Jejich rukou zemřeli francouzský ministr zahraničí Barthou a král Srbů, Chorvatů a Slovinců Alexandr I. A co Kennedy, Sadat, Gándhí, Indira Gándhiová, papež Jan Pavel II., Reagan a další? O klasické zemi atentátů – Jižní Americe - nemá ani cenu psát. A nyní náš prezident Václav Klaus!
Stále dramatičtější líčení útoku mladého cvoka Vondrouše Hradem, odhalování příčin atentátu panem prezidentem (rozeštvávači, nepřátelská média, zájem jistých kruhů) vede některé komentátory k obavám, zda nebude prohlášeno za trestné i samotné schvalování tohoto atentátu. Nebylo by to v naší zemi poprvé.
Proto se namísto neschopné policie ujala vyšetřování naše advokátně-detektivní kancelář. Z jejího vyšetřování se podařilo zjistit, že použitá zbraň je nejspíše pistole Cz-75 P-07, kde výmetnou náplň tvoří bombička na CO2 (oxid uhličitý), úsťová rychlost plastikové střely je 118-135 m/s. Při rekonstrukci atentátu s figurantem-dobrovolníkem bylo provedeno z obdobné vzdálenosti jako u pana prezidenta několik zkušebních výstřelů na paži v saku a košili, pak jen v košili a nakonec bez košile. Chudák figurant pocítil jen několik silných štípnutí, jejichž intenzita byla odvislá od jej chránící látky, ale žádný zásah nezpůsobil krvavé zranění. Plastiková kulička totiž neprorazí kůži a může způsobit jen modřinku. O tom svědčí i ta skutečnost, že kdyby měl pan prezident vážnější poranění, musel by reagovat již na první výstřel, což, jak je patrno z televizního záběru, neučinil. Pan prezident si proto nemohl svlékat zakrvavenou košili a nemůže se stavět na konec řady shora uvedených politiků – obětí skutečných atentátníků.
Atentát na prezidenta Václava Klause tedy nebyl skutečným atentátem, pan prezident nebyl zraněn, jak tvrdí; jednalo se o quasiatentát v zemi dobrého vojáka Josefa Švejka.