SPOLEČNOST: Cholera, mor, ženy a jiná nebezpečí

Dočetl jsem se tuhle při nějakém vyprávění o TGM, že šestnáctiletý mladý Masaryk, když se blížila pruská vojska v roce 1866 k jejich vesnici, vtipně napsal na první vesnický dům u silnice velký nápis: „Pozor! Cholera! “

Pravděpodobnější však je, že tam bylo napsáno: „Vorsicht! Cholera!“ Masaryk na tom v mládí s češtinou nebyl nejlépe, dokonce se jí po návratu do Prahy prý musel znovu učit. Muselo to být německy, Prusové tehdy už mluvili jen německy. Důležité bylo, že vojska nepřítele se vesnici vyhnula.

Tatíček Masaryk tak udělal to, co činí či za mého mládí činili všichni otcové, a to že varoval mladé muže, v tomto případě nepřátele, před zdánlivě neviditelným nebezpečím. To mládež slýchala od dob rozšíření vzdělanosti neustále: „Po použití záchodu si umej ruce, nedráždi hada bosou nohou, nejez podezřelá jídla, aby nebyla zkažená, i když vypadají na první pohled lákavě.“ Tatínkové, a hlavně maminky nás později s rozvojem vzdělanosti učili, že nebezpečné jsou také různé látky, bakterie, viry, různí paraziti. A některé ideologie.

Rodičové nám také říkali, že se nemáme příliš blízko tělesně stýkat s cizími lidmi. Abychom od nich něco nechytili. I když si byli vědomi, že to nakonec bude marné. Až budeme na začátku puberty, pokud se později chtějí dočkat vnoučat, to bez těch nemravných styků a dotyků s „cizími“ lidmi jaksi nepůjde. Na kluky se nesly hlavně rady „abys od ní něco nechyt…“ a „abys jí nepřived´ na mlíko“. Pokud si tedy chlapec myl ruce, když přišel ze záchodu, vyhýbal se lidem s boláky a kašlajícím tuberákům, možnost nebezpečí se silně snižovala. Až na ty holky. Ale pokud se chlapec stýkal jen s „děvčaty ze slušných rodin“, mělo to být „v cajku“. Teoreticky.

Ovšem jedna věc jako nebezpečí tehdy neexistovala. Ba dokonce to, co se dnes vydává za nebezpečí a co skutečně v dnešní době nebezpečné je, bylo naopak mládeží houfně vyhledáváno. A ve starším věku pak bylo předmětem dámských povzdechnutí a marných toužení starších pánů na věci, co už nás dávno minuly. Kdeže jsou ty časy, když klasik našeho mládí Jiří Grossmann mluvil o „ručce šátralce“! A jisté děje se popisovaly slovy „a pak už byla ruka v nohávě“ a tak. Mladá děvčata v šeru houští za hospodou vzdychala „Ne.. ne, ..nééé…..nechoď eště pryč!“ a pražská lidová to říkala naplno:

Pepíčku těš se
Mařenko načpak,
Až pudem z hospody,
budem se mačkat…

Představa, že by nějaká mladá dívka vzala vůbec na vědomí nějakého nápadníka, který by se ji nesnažil přemluvit, aby se s ním šla večer projít, když by si myslela, že až se spolu trochu naprochází, že se nebude dotyčný snažit tisknout a nezkusí ji políbit, byla bláhová. Jít na rande s takovým nemehlem, že by se jí nejpozději na druhém rande alespoň nesnažil nějak jemně dostat pod blůzku, co by z toho měla? Z takovýho ňoumy! To nepřicházelo v úvahu. O eunuchy, impotenty a zbabělce neměly děvčata našeho mládí a ženy naší dospělosti zájem.

Ovšem, jak „čas oponou trhnul“, co bylo kdysi opěvováno básníky, je dnes odporným zločinem. Vášnivý pohled na nějakou ženu je poukázka na udání za „harašení“. Na nenápadné dotyky oblin dam se dříve mladé i dospělé ženy těšily, ba občas toužily i po vášnivém drcení dmoucích se ňader. Tehdy to bylo v kurzu. Bez keců a kňouravého blekotání, zda smím anebo nesmím. Nevítané dotyky dámy řešily fackou a za znásilnění se nepovažovalo sáhnutí na zadek. Žvanění typu Istanbulská dohoda, že „násilí vůči ženám je projevem historicky nerovného poměru síly mezi muži a ženami, jenž vedl k nadřízenosti mužů a diskriminaci žen a bránil ženám v plném rozvoji“ neexistovala. Podobných kontaktů, dnes takzvaných sexuálních útoků, byly plné velikonoční veslice, lednové bály a hospodské tancovačky i procházky po Petříně. V pomatených hlavách sexuálně vyšinutých a sociálně pomatených hysterek by se jednalo o zločiny. Z hlediska základního úkolu všech živých bytostí, tedy najít vhodného partnera k rozmnožení, to byl a je jeden z nejdůležitějších okamžiků. Dnes ovšem byly civilizované kontaktní a namlouvací rituály šílenými vysokoškolskými hysterkami, nacifeministkami a neukojenými ošklivkami zařazeny na stejnou úroveň jako hromadné znásilňování domorodých děvčat hunskými hordami.

Jistěže někdy došlo k jistému nedorozumění. Ostatně jako moje zkušenost se spolužačkou Růženou. Ona byla vpředu již brzo vyspělá, takže jsem se při rande poněkud nešikovně pokoušel hmatem prozkoumat jednu z jejích předních oblin (pro vzdělané feministky – horní druhotný sexuální znak lidských samic). Růženka neznala a rozhodně by nesouhlasila s tvrzením z Istanbulské úmluvy, že prý „násilí vůči ženám jakožto násilí genderově podmíněné má strukturální povahu a toto násilí je jedním z klíčových společenských mechanismů jež ženám vnucují podřízené postavení vůči mužům“. A rozhodně se necítila utlačovaná a podřízená. Já pakzapomněl, že je levačka. Protože jsem se obával, že by můj pokus nemusel skončit vlídným přijetím, i když zde náznaky byly, stoupl jsem si na její pravou stranu. Růženčina levačka všakbyla rychlá a já zahučel po hlavě ze stráně do roští a kopřiv. Když mně pak pomáhala vylézt, považovala vše za vyřízené větou: „Když já se strašně lekla!“ Čím mínila to mé sápání se na její kozy. U nás na předměstí se slovo ňadra nepoužívalo.

Jenže vlivem nezastavitelného amerického pokroku je vše jinak. Dneska se může i u nás Pepíčkovi stát, že bude, hlavně pokud se kdysi někde „mačkal“ a v dospělém věku se stal jen trochu známý či movitý, napaden v mediích či na internetu pětašedesátiletou Mařenkou. Že když se na ní mačkal před půl stoletím, tak že je dneska prasák. Osobně si představuji dotyčnou americkou Metoo Máňu tak, jako o ní zpíval Miki Volek v písničce Sladká Máňa:

Máte-li chvilku času, poslechněte si ji. Hlavně ten konec – dneska: “... tu sladkou Máňu uveze jen auto nákladní…“ Takhle si představuji značnou část dnešních aktivistek a milovnic MeToo.

V USA a na „vyspělém Západě“ Pepíčka následně za „gender zločin“ vyhodí z univerzitního bratrstva Alfa Pí, z golfového klubu či z klubu milionářů. A zlikvidují jeho firmu, která do té doby živila 1500 zaměstnanců. Jen aby se ta mrcha pomstila za to, že už na ni nikdo sahat nechce. U některých možná ani nikdy nechtěl.

A pokud je to u nás, v malých poměrech, vyrazí ho od místních rybářů a stáhnou z knihoven Svazu rybářů příručku „Jak lovit na rybníku u lesa Řáholce“.

Bude-li dotyčný, tehdejší „mačkal“ a osahávač u nás i tam za mořem, náhodou dnes akademik, co dostal nějaké vědecké ceny a je slavný na nějakých universitách, povstane proti němu fanatická grupa rozhořčených intelektuálek (většinou buď nedospělých pubertálních studentek „humanity“, anebo dam v již v silně postklimakteriálním věku). A zajistí ve spolupráci s medii a aktivistkami (u nás s Českou ženskou lobby), aby byl vláčen jako prasák. V práci, v novinách a v televizi, a nakonec dokonale zničen. Politicky, společensky i v rodinně. Pokud má zločinec, co kdysi sáhl spolužačce na zadek, například syna a ten jeho syn je nastupující vědec, který chce úspěšně dokončit svoji práci v nějakém Ústavu, bude se muset otce zříci. Tak nějak jako Pavlík Morozov, který udal svého otce, kulaka, straně a KGB. A ti jej poslali po zásluze do gulagu. Moderní hnutí MeToo a udavačství bolševické KGB má stejný základ. Následky podobné.

„Pokroková západní“ manželka chlípníkova se s ním rozvede a její právníci ho oberou o všechny peníze. U nás tolik nejde o ty prachy, u nás toho většina lidí zase tolik nemá. I když chalupa na Šumavě a byt na Vinohradech už nějaký ten milion vydá, že?

Po těchto zkušenostech s MeToo a obecným fanatismem diktovaným společnostmi šílenými ženštinami, co udělají rozumní rodiče, kterým se, nedej bože, narodí syn.? Nejprve jej klasicky naučí, že se mají po použití WC umývat ruce a nesahat na dráty spadlé na zem. Pak ovšem přijde to důležitější. Přijde poučení o nebezpečí pohledu, oslovení či dotyku jakékoli ženy. ŽENY NE! Nechceš-li skončit nakonec na společenském smetišti. Od ženských pryč! Dnes jsou moderní ženy asi tak stejně nebezpečné jako mamba zelená.

Ovšem sex se čelem nevypotí! Oni tedy buzíci nejsou pro normálního kluka nic moc, ale těm je nutno přičíst ke cti, že se k MeToo ještě nesnížili. Každý pořádný homosexuál má svoji čest, že!

Možná by se měly – po vzoru onoho údajného Masarykova nápisu „Pozor! Cholera!“ - vyvěšovat na místa, kde se vyskytují ženy, nápisy: „Pozor! Ženské!“ v mutacích „Attention! Female!“ a „Vorsicht! Frauen!“, „Vstup na vlastní nebezpečí! Neoslovovat! Nedívat se! Nesahat! Nekrmit!“

Jistěže by takové řešení vyhovovalo mnoha feministkám a genderistkám a jiným podobným osobám s nějakou duševní a morální poruchou. Anebo s vrozenými sklony k páchání zla. Těch mezi nimi bude taky pěkná řádka.

Mladý muž musí být vychován v tom, že žena je nebezpečný tvor. Nejdřív na tebe dělá oči, pak se bude předklánět, aby ji bylo vidět do výstřihu, pak tě pozve k sobě na pokoj… a za třicet let tě udá, že jsi sexuální násilník! A bude jedno, co se v té cimře tehdy odehrálo, co jsi udělal anebo řekl, chlapče, řeknou mu rodiče. Zastaralá civilizovaná římská práva, že zločin musí být podle práva skutečným zločinem a že ten skutek musí být prokázán, že každý má nárok na spravedlivý soud a na obhajobu, už neplatí. Dokonce už neplatí ani zákony, které vydal sumerský král Urnamma z města Uru (zhruba 2050 př. n. l.), ani slavný Chamurappiho zákoník, zvaný též babylonský, z roku 1686 př. n. l. Ani římské zákony.

Dnes platí gender zákony, které jako by vypadly z oka komunistickému zákonu podle výkladu organizátora stalinistických procesů Andreje Januarjeviče Vyšinského, s několika miliony mrtvých, anebo s rasovou teorií popsanou v knize Mein Kampf, na kterou navazovaly Norimberské zákony. Dikce, kterou používal Adolf Hitler vůči židům, je nápadně podobná dikci „Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí – Istanbul, 11.V.2011“, tedy Úmluvy proti mužům, kterou má projednat náš Parlament.

Od této chvíle, synové, tátové a dědci, cokoliv učiníte jakékoli ženě, jakýkoliv pohled či slovo, ba dokonce jen samotná přítomnost v její blízkosti může být a bude použito proti vám. A na nějaké právnické blbosti, jako že zločin může být promlčen – jako třeba vražda za dvacet let – nespoléhejte. Vilný pohled či sáhnutí na zadek či ňadro je zločin nepromlčitelný!

Nezbývá než se odříci žen. Dnes už nejsme v 19. století, aby se hochům a dívkám kvůli „samohaně“ na noc svazovaly ruce, dnes víme, že „samohana“ není nic tak škodlivého. Je to bezpečné, nelze při tom chytit nějakou chorobu a pokud to děláš o samotě a zalepíš si na noteboku kameru, nemůže tě nikdo prásknout. A nějak se to puzení musí z těla dostat. Akorát trenéři ve fitku radí, že bys měl při tom střídat ruce. Jinak budeš mít chlapče na jedné ruce biceps jak Rambo a druhá ruka bude jako od ajťájka!

Se sexem mladým mužům tedy pomůže moderní technika. Pornografie je všude a lehce dostupná. Chlapci se nemusí bát, že budou odmítnuti, a onanie nevyžaduje ani moc času. Místo poměrně náročného seznamování se s nějakou takovou osobně, platit za ni v restauraci, vozit ji autem atd. stačí udělat „klik“ a máš ženských, kolik chceš. Tomuto modernímu sexu se prý věnuje v USA, v Kanadě, a hlavně v Japonsku místo shánění živých žen až 30 % mužů. Uživatelé těchto radovánek navíc vědí, že elektronické partnerky se nepotí, jsou prosty jakéhokoli vaginálního zápachu, nemají periodické obtíže, nejsou hysterické, neječí, nevyžadují dárky ani složité vymýšlení zábavné konverzace. Stačí sklapnout notebook a je od ní pokoj.

V době mého mládí se ve školách rozdávaly brožurky „Dospíváte v muže“ a „Děvčátka, na slovíčko“. Dnes by stačily brožurky „Onanie snadno a rychle“ s kapitolou, jak nejlépe vyhledat a stahovat porno.

Protože je však je potřeba nějak se postarat o narození dalších potomků, aby jednou uživili tuhle pomatenou generaci, které vládnou nebezpečné hysterky, je nutno učinit ještě něco. Vydat příručku „Jak na umělé oplodnění bez fyzického kontaktu“. U této příručky by bylo hlavní myšlenkou, že nejlepší je oplodnění, při kterém se ona s tím hnusným mužským prasetem vůbec nepotká. Jemu odeberou semeno na klinice „A“ v městě „A“ a ji uměle oplodní na klinice „B“ v městě „B“. Lesbičky už to mají vyzkoušeno, že?!

Jen žádné nechutné dotyky, vzájemné návštěvy, fyzické kontakty a tak podobně. Ostatně, my scifisté, to známe z knihy Ocelové jeskyně (v anglickém originále The Caves of Steel) od Isaaca Asimova.

Problém je, že se pak ve společnosti silně zvýší počet naprosto hysterických neukojených bab, hlavně středního věku, ale to už dotyčné muže nemusí zajímat.

Domnívám se, že na duševní stav velké části těchto potrhlých ženštin pasuje jeden starý židovský vtip:

„Myslím, že by pomohlo, kdybyste udělala tento jednoduchý test,“ přemlouvá psychiatr slečnu Jankelovou, „já něco nakreslím a vy mi řeknete, co vám to připomene.“
Slečna souhlasí a psychiatr nakreslí velký kruh. „Připomíná mi to,“ vyhrkne slečna Jankelová, „pěkného nahého mladíka, který je připraven dělat…víte co.“
Psychiatr nakreslí velikánský čtverec a slečna Jankelová spontánně spustí: „To mi připomíná krásného nahého muže, který dělá, …víte co.“
Psychiatr namaluje jenom malý, nepatrný bod, ale slečna Jankelová reaguje bouřlivě: „To je obrovský nahatý surovec, který se řítí přímo na mne!!“
Psychiatr chvíli sbírá síly a pak konstatuje: „Výsledky testu na základě vašich odpovědí, slečno Jankelová, jednoznačně a přesvědčivě prokazují vaši abnormální zaujatost sexem.“
Slečna Jankelová zavřeští: „Mých odpovědí? To vy jste tam čmáral všechny ty sprosťárny!!!“

Pokud jste se zasmáli, tak dobře. Já se však osobně domnívám, že tyhle ženské a vůbec celé to hnutí je jen novým typem totality. Komunisté likvidovali celé ekonomické třídy – kapitalisty -, nacisté celé rasy – židy, Cikány a Slovany – a genderistky zavádějí nebezpečný politický pohlavní rasismus vůči mužům, který si nezadá s bolševismem a nacismem. A zkouší likvidovat – tedy vymazat ze společnosti – muže jako rovnocennou třídu obyvatel.

Už zase jsou zde nadřazené a podřadné třídy.

Doporučuji, abyste si klikli na odkaz „Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí“ (PDF), přečetli si ho a pak požádali své poslance a senátory, aby si materiál přečetli oni. A ti – pokud chtějí zachovat tento stát jako demokracii a věří na dodržování lidských práv – aby hlasovali proti schválení.

P.S. Pokud se vám ten vtip líbil, je z knížečky, kterou jsem sestavil a kterou vydalo stále existující nakladatelství Československý spisovatel v roce 2009. A dotiskuje se a prodává dodnes. V téhle šílené době je humor jednou ze záchran duševního zdraví.