K diskusi o adopci dětí homosexuálními páry

V jednom českém deníku jedna ctihodná profesorka trestního práva se ve prospěch adopcí dětí homosexuálními páry vyjádřila takto: „Všichni máme právo na život, na zdraví a dnes se zdůrazňuje i právo na rodičovství. Každý člověk má právo na štěstí. A štěstí spočívá i v právu mít potomka.“

Nepochybuji o tom, že paní profesorka je ve svém oboru kapacitou, ale když zabrousila na půdu politické filozofie, no, řekněme to jemně, příliš se jí to nepovedlo. Kdyby mi to, co ona, řekl student či studentka při zkoušce z politického myšlení, z té zkoušky by vyletěli. Proč?

Odhlédněme od toho, že nikdo nemá právo na dítě jiné než vlastní a že pokud jde o adopce dětí, nemáme se řídit tím, co chtějí dospělí, nýbrž tím, co je nejlepším zájmem dítěte. Dítě není komoditou, kterou by si měl mít právo někdo adoptovat jen proto, že to chce.

Od toho odhlédněme a podívejme se na onen koncept „práva na štěstí“, které by měl politickými prostředky člověku zajistit stát.

Paní profesorka se nejspíš spletla. V Deklaraci nezávislosti USA z roku 1776 jsou „právo na život, svobodu a usilování o štěstí.“

Je rozdíl mezi „právem na štěstí“, které by vám měl zajistit stát, a právem na hledání štěstí, usilování o štěstí. To první implikuje jakobínskou diktaturu a Výbor pro veřejné blaho, to druhé svobodu a svobodné rozhodování o vlastním osudu.

Pravdou totiž je, že stát, politická moc, člověku žádné štěstí zajistit nemůže, nedokáže. To, co politická moc zajistit dokáže, je garantovat člověku svobodný prostor, ve kterém člověk svobodně o své štěstí usilovat může, ať už ho nakonec dosáhne či nedosáhne.

Ale je tady i druhý problém, psychologický: Tvrdit lidem, že mají právo na štěstí, je zaručenou cestou učinit je nešťastnými. Kdo se neustále domáhá štěstí, bude vždy nešťastný.

Pokud stále myslíte na to, že byste měli být šťastní – a jak to, že stále ještě nejste – budete věčně nešťastní. Přestaňte na chvíli trpět obsesí vlastním štěstím – a zjistíte, že šťastni časem budete.

Už Aristoteles věděl a učil, že šťastný bude nikoli ten, kdo chce být šťastný, nýbrž ten, kdo je ctnostný; tudíž ten, kdo rozumem ovládá a kontroluje své vášně a touhy.

Jinými slovy, skutečný pocit štěstí je z dobře vykonané či splněné povinnosti. Chcete-li být šťastni, dobře si plňte své povinnosti – a šťastnými budete, naleznete své štěstí.

Na druhou stranu, pokud se budete domáhat chiméry svého údajného práva na štěstí, pak zaručeně budete nešťastni a frustrováni, neboť štěstí vám bude neustále unikat.

Stát politickými prostředky lidem štěstí zajistit nedokáže, a pokud se o to pokusí, stane se státem totálním, totalitním. A jeho zamýšlená cesta ke štěstí, ve skutečnosti však k lidskému utrpení a mizérii, povede přes gilotiny jakobínů, plynové komory nacistů a gulagy komunistů.

Paní profesorka to zřejmě myslela dobře, ale svým výrokem, kdyby jej lidé vzali vážně, by je učinila velice nešťastnými. Protože by jim slibovala něco, co jim žádný stát politicky nikdy splnit nemůže. A dláždila by i cestu k totalitarismu; nezapomeňme, že to dobrými úmysly dlážděna jest cesta do pekel.

To, co realisticky může stát lidem zajistit, je svoboda, aby si sami své životy učinili šťastnými anebo nešťastnými.

To je dramatem, ale i velkolepostí lidského života a osudu. Dramatem, kterému nikdo z nás uniknout nemůže. A ani by se snažit neměl, neboť jest základem naši veškeré důstojnosti.