Smutným hrdinou roku 2013 je Edward Snowden. Má pověst whistleblowera, toho, jenž odhaluje pravdu, a leccos na jeho informacích nepochybně je. Ale jak vnímat odhalení člověka, jenž utekl z americké tajné služby přes Čínu do Putinova azylu? Ano, ďábel vždy vězí v detailech.

Protože i smutný hrdina bývá mediální celebritou, Snowden vydal skrze britskou televizi Channel 4 své vánoční poselství světu. Skoncujme s hromadným dohledem, zní jeho hlavní teze a těžko najít někoho, kdo by oponoval. Ale vězí-li ďábel v detailu, zajímavější je věta další: "Dítě, které se dnes narodí, vyroste bez jakékoliv představy o soukromém životě."

Ta navozuje mnohem širší otázku, přesahující aktuální problém šmírování občanů tajnými službami: Co je to vlastně soukromí? Jak se ten pojem mění v našem vnímání?

Snowden získal status celebrity, neboť patří mezi hrstku vědoucích. On pracoval pro tajné služby, on ví, kdo, co a koho šmíruje, on ukradl usvědčující data. Jenže jeho odhalení se týkají jen části našeho soukromí. Jiná – pro leckoho daleko větší – část soukromí podléhá mnohem hromadnějšímu dohledu zcela veřejně, okatě a dobrovolně. Na to nepotřebujeme žádné defektory ani celebrity.

Kdo někdy viděl pracoviště typu open space (jinými slovy: kdo navštívil třeba redakci novin), ví, o čem je řeč. V jednotném prostoru pro všechny je vytěsněno nejen soukromí, ale i možnost jakékoliv soustředěné práce. Když Henry Ford zaváděl pásovou výrobu, zakázal dělníkům spolu mluvit. Dnes je všudypřítomné žvanění náplní nejen práce, ale i času stráveného v dopravních prostředcích, ba i volnu.

Dítě, které se dnes narodí, vyroste bez představy o soukromém životě, říká Snowden. Ha ha. Jako by to byla novinka. Jako by mohl získat představu o soukromí někdo, kdo se už léta pohybuje v prostředí vyžadujícím open space a stálou dosažitelnost na telefonu – v éře, kdy se konektivita stává modlou a počet provolaných minut reklamním sloganem.

Snowden svým vzkazem připomněl, že na orwellovské útoky proti soukromí až příliš často skuhrají typově ti, kteří své soukromí rádi vystavují na odiv. Ti, kteří se "svlékají" na veřejných sítích typu Facebook či si vyřizují intimity nahlas po telefonu v plné tramvaji. To není obhajoba orwellovských praktik, pouze upozornění na proporci.

V ještě ne tak dávných dobách ani na Západě neexistovalo soukromí ohledně náboženské víry či sexuálních vztahů. Dnes je každému fuk, v co kdo věří a co s kým intimně provádí. Zato přestává existovat soukromí v oblasti stravovacích norem (zákazy sladkých či tučných nápojů a jídel) nebo kouření. Zadními vrátky se vrací komunistická představa zdraví coby "majetku všeho lidu".

Soukromí mizí na pracovištích typu open space, ale tím více narůstá v mezilidských vztazích. Nikdy v dějinách nežilo uprostřed vyspělé společnosti tolik osamělých seniorů a těch, jimž se módně říká singles. Je to ideál představy o soukromém životě?

Zápas o právo na soukromí má hodně front. Snowden bojuje na té, kterou sami nemůžeme ovlivnit, zato ji můžeme hlasitě a rázně nárokovat. A o to v celebritním světě jde, že.

LN, 28.12.2013