Za hlubokého, upřímného a srdečného nezájmu politiků, většiny novinářů i pracujícího lidu proběhla v Praze dne 17. března 2012 v Brožíkově síni pražské Staroměstské radnice setkání obyčejných signatářů Charty 77 k jejímu 35. výročí.

Já vím, že už jedno jakoby slavnostní setkání, za dohledu kamer a za velkého halasu, proběhlo v divadle Archa, ale to bylo spíše setkání přátel a podržtašků Václava Havla, který je tak dokonale vykreslil ve svém divadelním filmu "Odcházení", že být jimi, chodím kanálama.

Však také zlí jazykové tvrdili, že v té Arše bylo víc těch, co podepsali Antichartu, než těch, co tu podepsali skutečnou Chartu. No já nevím, já byl naposledy zván na tyhle trachtace v dobách raného panování Václava Havla a kdy to byla na Hradě spíš občas pěkná prča a mejdlo než oficielní shromáždění. Ale kdeže ty loňské sněhy jsou!

S kamarádem Karlem jsme stáli před vchodem do Staroměstské radnice, před tím, co jím jinak chodí jen svatby, význační návštěvníci a pohřby, jak poznamenal jeden hubatý signatář stojící s námi. Karel, který kvůli tomu přiletěl z Londýna, pravil při pohledu na ty staré tváře a šedivé hlavy, že příště nás budou vozit na vozíčcích. Což onen drzý nejmenovaný signatář odmítl s tím, že při dalším příště přivezou už jen urny. Richtig, taky si to myslím. Když to bude za dalších 35 let.

Zajímavé je, jak se odchodem Václava Havla cosi změnilo. Po mnoha a mnoha letech se zase sešli "obyčejní" chartisté. Předtím se léta scházeli jen vybraní a prokádrovaní. Díky strážcům odkazu Charty 77 Rudolfa Battěka, Jiřího Gruntoráda a Dany Němcové jsme se tedy konečně sešli i my. Podržtaškové a celá ta smečka profesionálních "havlistů", co objevili lásku k Pravdě někdy po roce 1990, chyběli. "Gott sei Dank!" jak by řekly naše babičky.

Chartisté, ti obyčejní, jsou většinou skromní a veselí lidé, tak jim ani nepřišlo líto, že jinde a u jiných národů by takové setkání k významnému výročí proběhlo někde na Hradě a Vládě. Za zvuku trubek… tramtadadáááá... by přišla čestná rota a vlajky by vlály a řeči by se vedly… Bůh nás chraň!

To by na ten Hrad asi nepřišla zase většina těch, co přišli do Brožíkovy síně. Anebo by vůbec nebyli pozvaní. Tož tak. Ale takhle bylo plno. Setkání vedla Petruška Šustrová, ta umí vést schůze a politická jednání, jak vím už od mladých let, a tak jí to šlo.

Dav usedl i stál, u vchodu se rozdávaly pamětní sešitky, dovnitř pronikla i japonská turistická výprava a hledala, kde je výtah na věž, paní s dvěma dětmi hledala toalety (já taky, jsou v přízemí) a pak, pod obrazy mistra Brožíka, setkání začalo. Z jedné strany na nás hleděl Jiřík z Poděbrad jako živý a kolem něj jásali velmožové čeští a v lavici za mnou hučel postarší historik, že zrovna tihle "páni" byli taky pěkná zrádcovská sebranka, ale pak už to nedořekl, tak nevím. Na tohle nejsem specialista. Z pravé strany na nás koukal zrádný syn Karla IV. Zikmund, liška zrzavá, a Hus diskutoval s klérem. To jsem zvědav, zda a jak jednou někdo nakreslí obraz, jak Nečas řekl v Bruselu, že "nepodepíše a neodvolá".

Hus vypadal jako živý a Miloš Rejchrt při svém proslovu pravil, že sice tady vlastně stojí před sněmem kostnickým, ale že on snad tak špatně nedopadne. Což se mi líbilo, protože Miloš je evangelický kněz a vůbec mluví dobře. Vůbec ty projevy byly celkem bezva. Jan Sokol přednesl krátké zamyšlení na téma, že není vlastně pravda, jak se všude píše, že se "člověk rodí svobodný". Že on chápe, proč se to tak říká, ale pravda to není. Neboť se člověk rodí jako naprosto závislý tvoreček a teprve postupně nabývá práv (i když mne učili, že již římsko právo zná práva, která má nenarozený "infantibus"), a to jak roste a jak se učí a jak jej formuje společnost. Ke svobodě. Osobní a ne skupinové. Mladé neomarxisty by z tohoto asi trefil šlak, ale mně se to líbilo. Chartisté nikdy nemysleli ortodoxně.

Další, kdo mluvil, byla jistá dáma, která nám vyprávěla o skutečných problémech s takzvaným dárcovstvím pro rozvojový svět, které končí většinou v těch nepravých rukách, je kradeno a prodáváno a je s ním šmeleno. Jan Sokol poznamenal, že toto jakoby ušlechtilé dárcovství je vlastně cestou do otroctví a závislosti. Vykládejte to Bonovi anebo Angelině Jolie!

Jiná myšlenka zazněla, že některé zkušenosti jsou nepřenosné, a vysokoškolská pedagožka vyprávěla, jak se mladí studenti vrátili z Běloruska a vytýkali učitelům, "proč nám nikdo neřekl, co je to totalita". No, jistě že řekl, ale oni slyšeli jen slova a v hlavě neměli žádnou představu a zkušenost. To ale nebyla stížnost na mladé lidi, jen zamyšlení, dá-li se s tím něco dělat. Já myslím, že dost těžko.

Vedle mne sedící stařeček s francouzskou holí, ano, starší chartisté jsou již stařečci, vždy po zahájení nějakého projevu usnul, aby se vzbudil až potleskem, ke kterému se přidal. Ale vypadal spokojeně!

A pak, …. pak jsem šel do divadla. Žena vystála dvě hodiny frontu na jisté představení v jistém pražském divadle, kde hraje "one women show" paní Simona Stašová, takže by mě zabila kdybych nepřišel. Myslím moje žena, ne paní Stašová! Ale jak se to představení jmenuje, vám říci nesmím, páč tady už se zase o stošest blbne, třeba se skrytou reklamou, že i na Octavii, kterou pozná každý pětiletý kluk, nechá idiotská televize "rozostřit" emblém! Blbost lidská je nekonečná!!!

Takže se omlouvám, ale jaké bylo hudební vystoupení Vlasty Třešňáka a Dášy Vokaté, nevím, to už jsem tam nebyl. Ani neprozradím, co bylo k občerstvení. To lidi zajímá, jak si panstvo žije! Naposledy před mnoha lety na Hradě jsem si dal u stolku s Pithartem guláš s houskou a nějaký salám a sejra. Nic moc.

Doufám, že bylo pohoštění alespoň na úrovni bývalých závodních konferencí ROH, kde byly dva chlebíčky, kafe s lógrem a pivo. Já vím, že dneska už to nikdo nepamatuje, dneska už je jasný, že na takový akce jako konference ROH nikdo nechodil, že jo, všichni byli odbojáři a tak vůbec. Tedy alespoň tak to v novinách vypadá.

Já si vzpomněl na jednu závodní konferenci ROH u nás na OPBH, kde jsme stáli s kolegou JUDr. Kaderkou, co taky "podepsal". A koukali jsme dveřmi, jak lidi hlasují sice otráveně, ale ukázněně "proti Chartě ". Kdo ji neslyšel na Svobodné Evropě, nevěděl, o čem hlasuje. A protože to v té době na mne a na doktora Kaderku ještě neprasklo, tak jsme si klidně taky dali chlebíčky a kafe. Ale pivo jsme zásadově odmítli. Bylo teplý!

Za pár dní za mnou přijel na provozovnu ředitel, velice slušný člověk, který se hodně nadržkoval, abych já mohl dělat vedoucího střediska, coby bývalý člen partaje, co sám odevzdal demonstrativně legitimaci. Sedl si proti mně, ostatní z kanceláře vyhodil a pravil: "Ty vole! Cos to zase podepsal? A Kaderka k tomu! Já mám v podniku dva chartisty, zaprodance a zrádce! Jak píšou v Ruďasu! A kvůli vám dvěma blbcům mě teď na ó vé (OV KSČ) sežerou!"

No, nesežrali, funkci mi sice vzali, ale plat ne, a tak to bylo na mnoha místech. A nakonec si zvykl i ředitel, když mi pracovně kvůli topení v kotelnách volal, tak se nejprve zeptat na oddělení, jestli už mne zase nesebrali estébáci.

No, takže jaký a jestli byly chlebíčky, fakt nevím. Po létech mne pozvou s tím, že bude "občerstvení", a já nestíhám! To jsem celý já! Ovšem paní Stašová byla v divadle kouzelná.

A Charta 77 už je dávno pryč a to rozhodnutí, že se jako spolek, tedy jako Charta 77, do ničeho míchat nebudeme, byl tehdy v roce tuším 1991 rozumný. No a vy si budete muset počkat, když všechno dobře dopadne, až bude 50. výročí Charty a přivedou tři poslední babky a jednoho dědka někam na podium a dají jim metál - je to pěkný a nic to nestojí - a staroušci stejně už ty oslavné plky neuslyší a bude to.

A tak to má být.

Jo a děkuji, že někdo vůbec to setkání a ten týden Charty 77 uspořádal. To je velký úspěch. Že je možno něco takového uspořádat. Taky jsme mohli sedět na Sibiři.