Dříve než jsem na adventním věnci zapálil první svíčku, už jsem ve schránce našel více než dvacet dopisů od různých nadací a charitativních organizaci se žádostí o příspěvek, podložený složenkou, stačí jen vyplnit částku.

Nevím, kdo se zasloužil o to, že všechny charitativní nadace v České republice mají moji adresu. Jsem obyčejný starobní důchodce s průměrnou penzí a sám jsem nikdy nedal popud k nějaké dobročinnosti a skutečně si neumím vysvětlit, jak se tyto spolky dopídily mojí adresy. Přestože žádosti o příspěvky chodí během celého roku, před Vánocemi se intenzita neúměrně zvyšuje. Vysvětluji si to tím, že před Vánocemi jsou lidé shovívavější a milosrdnější do té míry, že jsou ochotni pustit nějaký ten chlup. Sledování těchto dat a jejich frekvence mi pomohlo vniknout do problému charitativního průmyslu. Nic nepřeháním. Otevřete-li dopisy, najdete tam znaky určité prefabrikace. Všechny obsahují nějaké dárky, většinou pohlednice, nálepky nebo propisky.U pěti nadací jsem našel stejné, nevýrazné a neutrální pohlednice od jednoho výrobce, také tužky zřejmě mají od jednoho dodavatele. Je vidět, že průmyslový nadační kartel dobře funguje.

Po stránce psychologické jsou doručené žádosti stereotypní. Všechny dopisy začínají oslovením vlastním jménem, aby vznikl dojem známosti a emočního propojení. Prostředkem citového vydírání je zpravidla nějaké těžce postižené dítě, v lepším případě pes, bez kterého se tento invalida neobejde. Nadace, která působí v Africe mi posílá fotku černého, vychrtlého a vrásčitého miminka s naléhavou prosbou o pomoc, nutkavě vzbuzující pocit, že pokud odmítnu, zaviním smrt toho nebožátka. Píše mi převor nějaké církevní školy: "U nás v Jižní Dakotě je šest měsíců zima... pokud pošlete 300 Kč, zabezpečíte energii pro jednoho chovance na celou zimu." Mám také problémy s energiemi, ale neřeším je tak jednoduše.

"Dědo, pošleme něco tady tomu pejskovi, vypadá přesně jako náš Dasťa!" naléhá na mne moje devítiletá vnučka, která se mnou třídí poštu a z dopisů vybírá různé cetky.

"Julinko, ušetřil jsem tento měsíc 200 Kč na levnějším připojení a chci ti pod stromeček koupit nové bačkory. Z těchto ti už vykukují oba palce."

"Já nechci pod stromeček žádné bačkory, pošli to raději tomu pejskovi!"

Rozhodnuto, uděláno! Jsem rád, že někdo tuto zapeklitou situaci vyřešil za mne.Nevím, jak bych vybral z těchto 27 žadatelů toho jediného, na kterého stačí moje finance. Bylo to moudré rozhodnutí, mám z toho dobrý pocit, ale stejně se mi vtírá pochybnost, zda jsem náhodou nepřispěl nějakému nadačnímu manažerovi na silvestrovský pobyt v Savojských Alpách.

Je vidět, že charitativní podhoubí v Česku je docela vyprahlé, všude samá hlušina, není kde brát. Je to smutný obrázek, pokud se 27 nadací obrací na jednoho nemajetného důchodce. Ale je to každého jeho věc, nikdo není povinen dávat, to si uvědomují zvláště ti nejbohatší. Mně se také nelíbí charita zprostředkovaná nějakými obskurními organizacemi, byť by měly všelijaké honosné názvy.

Smyslem dobročinnosti je účinná pomoc bližnímu a hlavním cílem je, aby se jí dostalo adresné osobě či zvířeti a neuvízla v chapadlech profesionálních dobrodinců.

Na metodiku charity měl zdravý názor populární vídeňský kabaretiér Armin Berg. Při jedné příležitosti, na naléhání důstojnice Armády spásy o příspěvek na podporu padlých dívek, odpověděl: "Ne, děkuji, já přispívám přímo!"

bývalý vojín v záloze