Byla jsem se svým kamarádem H. v Düsseldorfu, kde berlínské České centrum uspořádalo výstavu fotografií Karla Cudlína a debatu o Chartě 77 – či spíš o disentu, protože tam přijel také jeden dřívější polský a jeden východoněmecký disident. Oba už dávno znám, takže to bylo moc příjemné setkání. Většinou o takových cestách mluvím jako o létajícím cirkuse, ale to je spíš nešikovná obrana, abych se vyhnula dojetí a patosu. Ve skutečnosti jsem totiž ráda, že se takové akce konají i že mne na ně občas někdo pozve.

To nejzajímavější, co jsem v Düsseldorfu zažila, byla cesta z letiště a na letiště. Z letiště vás totiž na vlak do města odveze zvláštní lanovka, které se tam říká anglicky SkyTrain. Jsou to dva vagonky, které v kratičkých intervalech pendlují vzduchem od letiště k vlaku. Nenajít je snad ani nejde, všechno je skvěle označené a pohodlné. Pořadatelé nás nemohli vyzvednout, protože z Berlína do Düsseldorfu přiletěli později než my z Prahy, ale H. naštěstí na rozdíl ode mne umí německy a mohl se zeptat, z kterého nástupiště nám jede vlak, a Bismarckstrasse, kde byl „náš“ hotel Bismarck, jsme snadno našli sami, je hned u nádraží.

V Düsseldorfu jsem nikdy předtím nebyla a nejspíš ani nebudu, ale na prohlídku města jsme vlastně neměli čas, takže jsme prošli jen pár ulic kolem nádraží a moc jsme toho neviděli, jen jsme chvíli poseděli v příjemné cukrárně, kde sedělo tolik lidí, kolik jsem v české cukrárně nikdy neviděla. Asi jiný mrav. Na diskusi bylo plno a docela dost z návštěvníků byli Češi, vůbec jsem netušila, kolik jich ve městě a v okolí žije. Debata byla zajímavá asi nejen pro mne, po pořadu za námi chodili lidé, aby se dál ptali a diskutovali.

Přemýšlela jsem nad tím, proč mají někde takovou prima lanovku a u nás se musíme kodrcat autobusem z Veleslavína. Řekla bych, že do Prahy přilétá hodně lidí a takový vláček – o SkyTrainu se neodvažuji snít a ti, kdo o tom rozhodují, patrně taky ne – by byl věru pohodlnější. Proč tady nejde to, co jde docela dobře jinde?

Tam jsme letěli s nějakou nízkonákladovou společností, zpátky Českými aeroliniemi. V letadle nízkonákladové společnosti bylo víc místa na nohy, což já moc neocením, ale pro H. to byl trochu problém. Navíc jsme byli oba zklamaní, že se v letadle ČSA jen stěží dalo aspoň koupit kafe, které jsme oba po ránu náramně potřebovali. Nejenže je let, který trvá půl druhé hodiny, zřejmě příliš krátký na to, aby ČSA pasažérům kávu nalily zadarmo, ale kdo si ji chce za dvě a půl eura koupit, musí zajít za letuškami a vyrušit je z rozhovoru, aby to kafe vůbec získal. A pak jsem se ještě koukla na mapu, která se tam dá najít. Je na ní centrum Prahy a Karlovy Vary – podle ČSA zjevně největší české turistické atrakce. To mě dost hodně zaskočilo. Copak sem jezdí jen Rusové? Až zas někdy někam poletím, dám si setsakra pozor, abych si vybrala nějakou jinou leteckou společnost.

LN, 10.2.2017