Se zájmem jsem si přečetl články na čtvrté straně středečního Práva. Právo čtu jen výjimečně a spíše mne pouze obecně zajímá okruh témat, který redaktoři těchto novin preferují. Tentokrát jsem byl rád, že jsem Právo otevřel. Celá strana (nazvaná „Šéfka ultrapravice obhájila doktorát o národu) byla totiž věnována osobě Mgr. Petry Edelmannové, Ph.D. Velmi zajímavá žena (dokonce i pohledná) s velmi zajímavým CV. Magistra ekonomických studií na Fakultě sociálních věd UK, doktorát z politologie na Fakultě mezinárodních vztahů VŠE, praxe v nejvyšší řídící sféře našeho bankovnictví. Vzhled i chování mladé a perspektivní manažerky.

Ta dáma ale udělala něco, čím se z obvyklého klišé mladých a perspektivních manažerů totálně vyčlenila. Stala se předsedkyní a také i velmi produktivní aktivistkou Národní strany (NS), která je v našich médiích a našimi politology klasifikována jako strana ultrapravicová, resp. extrémně pravicová. Tímto naprosto pejorativním označením jsou vždy ocejchováni nepřátelé této společnosti, političtí vyvrhelové, kteří, použiji-li slova Antonína Zápotockého, „spřádají svoje rejdy a podvratné pikle“ proti lidu. Pojem „ultrapravice“ je tak předkládán řadovému čtenáři jako něco, co oslavuje výročí narození Adolfa Hitlera, co ustavičně hajluje, organizuje vzpomínkové akce k výročí úmrtí Rudolfa Hesse nebo tryzny za padlé příslušníky SS. Pokud vím, nic z toho doktorka Edelmannová nedělá a věřím, že díky svému vysokému IQ ani dělat nebude.

Samotná paní Edelmannová říká, že se jí zatím nepodařilo dosáhnout ve společnosti výraznějšího vlivu, ale je nutné přiznat, že každopádně se jí podařilo dosáhnout značné obliby u našich médií a poměrně vysokého stupně (většinou více méně negativní) medializace své osoby i své strany. Vždyť kolik představitelů malých stran si vyslouží celostranu v respektovaném a čteném deníku? Autorka této celostrany Lenka Hloušková to ale pojala naprosto netradičně. Její text není slepě odsuzující, snaží se být věcným a nezaujatým pohledem na politickou realitu. Bez nadávek a bez zbytečného přehánění. Paní redaktorka nás dokonce svými údaji o počtech v Evropě žijících osob, které se narodily mimo Evropu (42 miliónů, tedy každý dvanáctý občan EU, evropského hospodářského prostoru a Švýcarska) varuje a apeluje na náš zdravý rozum v přístupu k přistěhovalcům a konec konců potažmo i k dalšímu rozšiřování EU.

Proč to? Proč takový rozdíl od obvyklých přístupů? Neznamená to, že se všeobecný názor na národovecky zaměřená hnutí a jejich proklamované cíle přece jen mění? Není to i v tom, že se bojíme některé jevy správně pojmenovat, a tak ve skrytu duše sympatizujeme s těmi, kteří to umí? Není to i v tom, že na rozdíl od mlčící většiny doktorka Edelmannová začala sama něco dělat s těmi problémy, o kterých všichni víme, ale nechceme je vidět? Není to i v tom, že si často naprosto zcestně vysvětlujeme pojmy jako je rasismus a xenofobie? Na tyto problémy jsem svůj názor vyjádřil již ve svém článku Pojmy a dojmy, jak se to rýmuje a zatím nemám, co bych na tomto názoru měnil. Nezačínáme se (konečně) dostávat do situace, kdy nám chování Romů a různých legálních či nelegálních přistěhovalců různého původu skutečně začíná vadit?

Dokážu si docela dobře představit naše města bez vietnamských trhovců, bez ukrajinských nádeníků, bez bohatých a namyšlených Rusů, bez tuberkulózních Mongolů i bez Arabů, prodávajících v Praze na Václaváku drogy. Dokážu si představit i různá reálná řešení tzv. romské otázky. Dokážu si zkrátka představit země Koruny české, obývané skutečnými a rodu věrnými Čechy, Moravany a Slezany. Nevadí mi to, že je někdo černý, hnědý, nebo žlutý. Vadí mi to, že se jeho kulturní, společenské, pracovní, stravovací, hygienické a komunikační návyky, jeho právní vědomí a hodnotové priority utvářely v naprosto jiném prostředí a že se tomu našemu ani náhodou nepřizpůsobí, protože nechce.

Zamýšlel jsem se nad otázkou, o čem vlastně ta celostrana v Právu je. Především je tady náznak možné polemiky, jak je možné, že představitelka ultrapravice může v naší společnosti obhájit doktorát na téma národ. Taková otázka jistě mnohokrát zazní a je poměrně pikantní. Být vzdělaný a současně příslušníkem ultrapravice jaksi nechce jít našincům do figury. Inu odpověď se nabízí sama. Ona tu práci obhájila zejména proto, protože věděla, o čem píše, protože problematiku zná a protože na seriózní vědeckou práci má i příslušné duševní ustrojení. Její vysvětlení pojmů jako je národní identita a podstata češství je z hlediska tohoto zaměření politologie velmi přínosné. Z těchto důvodů se totiž dizertace obhajují a také i schvalují. A příslušné vědecké komise se zkrátka novinářů, ani vybraných ústavních činitelů, ba ani štamgastů v hospodě U lípy na souhlas neptají a to je dobře. Lenka Hloušková to ve svém textu prakticky vysvětluje podobným způsobem.

Druhým rysem článků na této straně je upozornění na vzrůstající vliv ultrapravice v Evropě, který se projevuje mimo jiné i zvýrazněním tzv. islamofóbie, která údajně zachvátila celou Evropu. Ptám se, dají se beztrestně před problémem postupující islamizace Evropy zavírat oči? Je politizovaný islám pro nás skutečné nebezpečí, nebo není? Jsem přesvědčen, že islám je pro Evropu a prakticky i celý křesťanský svět reálné nebezpečí. Představitelé jednotlivých evropských států, jako je Německo, Francie, Španělsko, Nizozemsko a Velká Británie dělají stále stejnou chybu ve své pošetilé koketérii s multikulturalizmem. Zakládají si z dlouhodobého hlediska na další a další problémy a nejen sami sobě, ale nám všem. Proto je na místě být k přistěhovalcům velice opatrní a velmi šetřit vstřícností a soucitem. Jsou to lidé z prostředí, kde vděk nemá místo a budou se k nám podle toho také chovat. S názory paní Edelmannové v tomto punktu souhlasím.

Myslím, že by se všechny tyto někdy zdařilé, jindy méně zdařilé pokusy o řešení neřešených problémů neměly v žádném případě zatracovat. Vždy je lepší nějaký pokus než žádný a v době, kdy selhávají ti, kteří by měli za společnost odpovídat, nastupuje obvykle aktivistická činnost. Změňme slovník při jejím zaškatulkování a snažme se celou věc střízlivě posoudit a účelně využít.

Jen pevně věřím, že další profesní a osobnostní vývoj nezanese doktorku Edelmannovou do zátoky obvyklého českého společenského a politického rákosí, kde se dá sice pohodlně žít, ale kde se nic podstatného měnit nedá. Přál bych jí, aby jí její mládí vydrželo co nejdéle.