Stát si žádá své. Potřebuje vědět to či ono a jako obvykle hrozí při nevyhovění sankcemi. Pokutou do deseti tisíc korun. To by mělo stačit, abychom brali věc vážně. Bere ji ale vážně i druhá strana? Sčítací komisař nám vhodil do schránky termín, kdy se dostaví. Manželka si kvůli němu musela vzít volno z práce. Když přišel, odevzdal formuláře jí a dětem. Hlavu rodiny u sebe jaksi neměl. Důvod neznal. Snaha o sdělení dalšího termínu? Ale kdepak… Jen příkaz: „Ať si pán potom skákne k nám na poštu!“

Skřípal jsem zuby, ale budiž. Jsem z Chebu. Zajdu si tam. Odběhl jsem z práce a optal se, kde si můžu formulář vyzvednout. „Po druhé hodině, vzadu na dvoře u řidičů na rampě.“ Cože? Proč až ve dvě? To se sem mám vracet? A proč na rampě někde ve dvoře? To je vtip? Proč ne rovnou ve třetím suterénu někde ve sklepě? Vrátil jsem se odpoledne. Obešel jsem chebskou poštu číslo 2 a uzřel frontu, na niž jsem ani náhodou neměl čas.

O dva dny později jsem to zkusil znovu. Tentokrát se vydávání formulářů přesunulo do „luxusnější“ chodby boční strany pošty z ulice Riegrova. Chodba, přesněji vstupní vestibul. Ano. Jako byste návštěvu doma usadili v předsíni. Fronta nebyla kratší než o den dřív. Zhruba 25-30 lidí tvořilo dlouhý proud, který z 95 procent vyčníval před budovu. Postavil jsem se a čekal. Deset minut, dvacet, třicet… Mám se na to vykašlat? Fronta se prakticky nehýbala. Lidé nadávali, kladli si otázku, jestli sčítací komisaři snad s některými žadateli dotazníky rovnou nevyplňují.

Hodina. Hodina a půl... Začínaly mě nepříjemně bolet nohy a záda. K tomu nám pálilo do zátylku ostré slunce. Dělalo se mi mdlo. Chvílemi jsem skutečně myslel, že sebou praštím. Několikrát jsem si zformuloval v hlavě odpověď na dopis adresovaný z ČSÚ, proč jsem státu nevyhověl ohledně jeho požadavku, několikrát jsem ji spolkl a řekl si, že už to tu odstojím.

Po necelých dvou hodinách mi ruply nervy a šel jsem se zeptat chlapců uvnitř, jak chtějí problém nekonečné fronty řešit. „Přijďte si zítra nebo jindy, vydávat budeme do 14. dubna.“ Heuréka, máme řešení problému! Přesuneme ho na zítra! Nebo lépe na pozítří! Nechal jsem si zavolat vedoucí pošty. (Nakonec snad nebyla k dispozici a přišel jen někdo za ni. Nevím.) Po dlouhých dvaceti minutách dorazila jakási ženská kompetentní osoba se svalnatým bodyguardem za zády, zřejmě aby dala najevo, že s námi žádné dlouhé diskuse nepovede.

Spustila nefalšovaný vodopád alibismu. Lidé se hádali a ptali, proč zajistila celou věc pouhými třemi pracovníky. Proč jich tu není – zvlášť s ohledem na zoufale pomalé tempo odbavování - víc. „Máme své práce dost,“ odpověděla. Návdavkem obvyklé: „Já nic. Já muzikant. Já jsem si to nevymyslela...“ Proč bere Česká pošta zakázku, kterou evidentně není schopna realizovat? Stát si vymyslí sčítání lidu, hrozí jim pokutami a přitom nemá kapacity, jak sčítací formuláře doručit.

Rudý vzteky jsem se vrátil do fronty. Hýbala se tempem přibližně jeden člověk za dvacet minut. Když jsem přišel na řadu, pochopil jsem proč. Výpočetní technika na poštu ani v roce 2011 nedorazila. Byl by takový problém posadit na místo jeden počítač a dohledávat vše s jeho pomocí, i kdyby se kabel měl natáhnout bůhvíodkud chodbou?

Tři nešťastníci chtěli jméno mého komisaře, které jsem pochopitelně neznal. Následovalo otrávené vzdychnutí a hledání v jakýchsi papírových arších podle jmen komisařů. Kdo má vlastně tu vaši ulici? Nevěřil jsem vlastním očím. Žádná evidence podle mého jména nebo centrální evidence podle ulic, ale nevzhledné pomuchlané papírové archy se jmény komisařů. Po deseti minutách se má ulice našla, následovala řada otázek a zdlouhavé předvyplňování.

Ve frontě jsem strávil rovné tři hodiny. Lidé si dělali legraci, že takhle nedůstojně a dlouho se nestálo ani za minulého režimu na banány. Žádná možnost kamkoli se posadit. Odpočinout. Dojít na toaletu, nedejbože se nějak občerstvit. Obraz staršího pána, evidentně těžkého artrotika s holí, evokoval skutečné zoufalství. Asi jako když se díváte na fotky lidí, kteří stáli za války před ruskými nebo německými lágry. Paní poštmistrovou nezajímal. Má své práce dost. Uvnitř pošty čekají lidé na běžné odbavení deset, dvacet minut, tady se stojí v horku celé hodiny. Přesunout prioritu směrem, jakým si situace žádala, nedokázala.

Lze očekávat, že situace bude s každým dalším dnem horší. Komisaři se nežinýrují a lidi rovnou posílají pro formuláře na poštu, většina jich to nepochybně nechá na poslední chvíli. Nechci a nedokážu domyslet, jaké fronty se na poště objeví během dubna. Nechci a nedokážu domyslet, podle jakého klíče bude stát rozlišovat, koho sankcionovat za nesplnění sčítací povinnosti.

Od základní vojenské služby jsem nezažil takovou míru bezmoci a ponížení.