Sejde z očí, sejde z mysli. Přesně tohle české úsloví jako by platilo o české armádě posledních dejme tomu deseti let. Tedy nejen o armádě samé, ale i o jejím obrazu ve veřejnosti a v médiích. Přitom to byla a je právě armáda, na níž jsou možná vůbec nejpatrnější všechny procesy a změny, jimiž česká společnost po listopadu 1989 prošla.

Připomeňme si ten kousek dějin aspoň v kostce. Požadavek na profesionalizaci armády byl jedním z prvních a nejzásadnějších, které tehdy rezonovaly celou společností. Armáda byla za komunistů vnímána jednoznačně jako převodová páka moci, prostředek násilného potlačení svobody jednotlivce. Povinná a plošná vojenská povinnost byla pociťována jako zlo, jemuž se mnozí, často za cenu značných osobních nesnází, psychiatrických léčeben či dokonce vězení, vyhýbali. Slova jako vlastenectví, služba národu či dokonce vojenská čest patřila do slovníku patřícímu leda tak 1. republice a protifašistickému odboji. Komunisté jejich obsah zcela vyprázdnili a tím armádě u veřejnosti zcela zničili kredit. Jistě to bylo dáno i tím, že v armádě, a to často na vysokých postech, působili lidé s deficitem intelektu a mnohdy i charakteru.

Armáda po roce 1989 neměla nač navázat. Navíc byla požadavkem profesionalizace vržena na zcela neznámé pole tržních vztahů. A k tomu připočtěme členství v NATO a povinnosti s tím spjaté včetně povinnosti směřovat stanovený díl státního rozpočtu na rozvoj armády a také včetně povinnosti účastnit se misí tohoto společenství. S jistou nadsázkou lze říci, že česká armáda se sice celých čtyřicet let komunismu pilně připravovala na válku, ale skutečné boje zažila až po jeho pádu.

Armáda také v tom prvním polistopadovém období čelila vlně více či méně oficializovaného pacifismu, jehož hlasatelem byl i president Havel. To on přišel s nápadem zrušit oba vojenské pakty, NATO i Varšavskou smlouvu. To on zrušil vojenskou výrobu na ještě federálním území a tím způsobil Slovákům velmi dramatické ekonomické potíže, jejichž důsledky se táhnou doposud. A pacifismus jako postoj také nutně vyvěral ze špatné zkušenosti s armádou, jak jsme ji znali. Tedy plynul z naprosté neznalosti toho, jak armáda vypadat a fungovat má v normální, tedy demokratické společnosti.

A nesmíme zapomenout ještě na jeden důležitý moment, a to je postavení armády, resp. celého resortu obrany v našem politickém kontextu. Jestliže předtím byla armáda jednoznačně služkou komunistické moci a veškeré řídící funkce v ní se obsazovaly podle politického klíče, nový režim přinesl důležitou změnu. Přímá stranická politika v armádě ztratila veškerý vliv, řídící a velitelské funkce začali obsazovat vzdělaní absolventi už i západních vojenských škol. A ministerstvo obrany naopak dostalo poprvé po desítkách let do svého čela civilistu, jak je v demokratických zemích zvykem. Tento civilista byl a je zástupcem politické strany a jeho volba je důsledkem dohadování koaličních partnerů. To znamená jednak posílení civilního charakteru řízení obrany země, ale zároveň to přináší jisté nebezpečí. Tím, že se ministrem obrany stává politický exponent bez většího přihlédnutí k odborným dispozicím, může se stát, že v čele tohoto silového resortu stane naprostý diletant, jehož jediná kvalifikace je stranická knížka.

Však také plejáda polistopadových ministrů obrany byla velice pestrá, a to i v uvedeném smyslu. S armádou neměl nic společného ani Antonín Baudyš, ani Vilém Holáň, ani Michal Lobkowicz, ani Luboš Dobrovský, stejná věta platí i dnes pro Vlastu Parkanovou. Z armády pocházeli dva ministři, učitel z vojenské akademie Vladimír Vetchý a mladý důstojník Jaroslav Tvrdík. Ale ani za jejich vedení nezaznamenalo ministerstvo obrany nějaký kvalitativní skok. Čemu to přičíst?

Jednak fungují – v armádě zejména, podobně jako v policii – silné brzdné mechanismy. Jejich cílem je zakonzervovat staré návyky a uchovat osoby z minulosti v dosavadních funkcích. Není to jen otázka takzvaného přežití do penze. Je to mnohem zásadnější problém, a to je – zejména v hospodářských sférách činnosti těchto složek – přidělování veřejných zakázek. Armáda je jedním z největších objednatelů, protékají tudy miliardy ze státního rozpočtu a o těchto miliardách rozhodují konkrétní lidé. Může být v zájmu některých uchovat si rozhodující pozice a dlouholeté nepotistické a provizní vazby. S tím nemá politika nic společného. Ostatně armáda je pro korupční podezření – pro svoji neveřejnost a relativní uzavřenost – ideálním prostředím.

Máme tedy dnes armádu profesionální, jejíž některé odborné a bojové útvary se skvěle osvědčují v misích OSN či spojenců například v balkánském konfliktu či na Středním Východě. Máme špičkově připravené absolventy West Pointu a dalších prestižních škol, jejichž budoucnost je v řídících složkách nadnárodních vojenských uskupení. A vedle toho máme moloch s prehistorickou organizací, dlouholetými vazbami vzájemně výhodných kšeftíků, z nichž jen některé občas vyjdou – díky médiím – na povrch. A k tomu máme vždy na jedno volební období – někdy i na kratší dobu – nějakého ministra, zpravidla dosti bezradného, odstaveného na tento post politickou dohodou, nikoli dlouhodobě se odborně kvalifikujícího, s jasnou vizí, jak s resortem pohnout vpřed.

Média, jak bylo řečeno, si občas všímají do očí bojících obtíží a průšvihů. Vzpomeňme, za jakých okolností se armáda v našich médiích za ta léta zmiňovala. Shodneme se na tom, že nejvíc pozornosti média věnovala armádě jen dvakrát. Poprvé to bylo při zpackaných nákupech padáků, jejichž poruchy způsobily ztráty na životech. Podruhé to bylo při tendru na stíhačky, kdy vítězství letounu JAS-Grippen bylo a zůstává obestřeno nejasným podezřením z nepředstavitelně masivní korupce. Jinak se mediální pozornost armádě obloukem vyhýbá.

Čím to je? Je to tím, že většina redaktorů ještě pamatuje armádu z let minulých a cítí vůči ní jistý osobní ostych až odpor? Je to dílo jakéhosi intuitivního pacifismu mnohých novinářů? Vezměme jen malý příklad za všechny. Dnešní irácký konflikt a účast amerických a spojeneckých vojsk v něm je bez dalšího vysvětlování souvislostí mnoha komentátory zjednodušeně interpretován jako nový Bushův Vietnam. To je ovšem mediální floskule, na kterou nahání politické body americká opozice a naši novináři se jí často chápají jako snadné berličky k domnělému pochopení toho neskonale komplikovanějšího problému. Potíž je v tom slově domnělý. Skutečná podstata vojenských operací, jejich smyslu, zacílení, načasování, a všech kontextů zůstává novinářům skryta. Dílem z ochranných zpravodajských důvodů, dílem z důvodů jejich sklonu nacházet snadná a rychlá vysvětlení, která nemusí být nutně správná, stačí, že jsou efektní a srozumitelná publiku.

A konečně samo ministerstvo a jeho hlava resp. hlavy. Ministr obrany byl v této zemi předmětem mediálního zájmu také jen dvakrát. Poprvé tehdy, když z neopatrnosti prostřelil letadlo, kterým měl vzlétnout, podruhé když místo řízení resortu zpíval, tedy zpívala na country deskách. Ani jeden z těch případů nebyl případem věcného, nýbrž lidského pochybení a netýkal se bezprostředně systému naší armády, jen zesměšnil jejího hlavního politického šéfa a tak trochu dal za pravdu mínění, že i dnes, po bezmála dvaceti letech platí všechny vtipy, které si braly na mušku vojáky a jejich IQ.

Proč se novináři tak málo zajímají o miliardové zakázky plynoucí resortem? Proč investigativci nepasou po korupčních náznacích? Proč není zveřejněna celá řídící a úřednická struktura tohoto nabobtnalého ministerstva a nejsou ukázány zastaralé, ale dodnes platné funkční vazby, pravomoci atd? Proč není provedena veřejní mediální inventura veškerého majetku armády, zejména toho, který nemá přímý vztah k výkonu a přípravě obrany vlasti, proč nevidíme do obchodů, které se s tímto majetkem podnikají, kým, proč a jak?

Možná se na to trochu zapomíná, ale řeči o hrozbě války s terorismem nejsou ani ideologické, ani prázdné. A kdo jiný, než právě armáda by na takový konflikt měl být připraven? A je tomu tak? A pakliže ne, co tomu nejvíce brání – materiální základna, nebo lidské zdroje? To jsou otázky, které by měly zajímat, a jsem přesvědčen, že i zajímají přemýšlející občany. Novináři by na ně měli hledat odpovědi.

(Psáno pro Česká média)