Vzpomeneme-li si na první a druhé svobodné volby 1990 a 1992, uvidíme řadu malých stran, které měly šanci. A taky se jich řada do sněmovny dostala. Kdo si dnes ještě vzpomene na moravistický blok, který v roce 1990 při vysoké volební účasti obdržel vynikajících deset procent hlasů? Kdo si dnes ještě vzpomene na celou řadu unikátních volebních bloků v roce 1992, tedy kupříkladu na Liberálně sociální unii? Dnes by taková spojení neuspěla. Vysvětleme si proč.

Dějství první

V prvních volbách se lidé rozhodovali podle myšlenek a konkrétních slibů. Občan si najednou mohl zvolit jemu nejbližší kombinaci a díky předchozí nezkušenosti považoval všechny nabídky za stejně relevantní. Proto se mohli vyhoupnout republikáni. Lidé zkrátka věřili, že sebemenší strana má smysl a neměli takový přehled, aby volili podle šance strany překročit pět procent.

Pět procent je totiž magická hranice, která konzervuje politickou scénu, aby do ní voliči nemluvili. Nebýt této hranice, dodnes by ve sněmovně hovořil Miroslav Sládek, vedle něho by sedělo pár důchodců za životní jistoty, Petr Cibulka by bojoval s komunisty a především současné sněmovní strany by měly o pár desítek poslanců méně. Je tato hranice demokratická? Jistěže ne. Ale vždy se najde nějaká záminka. Zapomeňte na demokracii, vy na ni ještě věříte? Kulisy demokracie nejsou to samé, co demokracie.

A tak v následujících volbách vyluxoval malé strany Miloš Zeman. To byla první fáze – lidé byli naučeni volit osvědčené strany. Druhá fáze nastala v eurovolbách v roce 2004, kdy kulisáci demokracie, kterými jsou volební manageři, upravili jeviště.

Dějství druhé

Na jevišti se objevil nový model – volba osobnosti. Politická osobnost není to samé co, pod tímto slovem cítíme. Je to kdokoliv, kdo se ohřeje v jevištním světle, ať již jako herec, ředitel televize, evropský funkcionář nebo bývalý, ale stále vysoce ceněný politik.

Dnes už to může být opravdu kdokoliv. Podívejme se na nové tváře v politice – Vítězslav Jandák, David Rath, Franz Straka, Liběna Hlinková.

Dnes už jsme se tedy smířili a nevolíme program, volíme osobnosti, volíme divadlo. Čím větší divadlo, tím lépe. Big Brother, Vila Vyvolených, Poslanecká sněmovna? Co to má společné? V budoucnu je budou obývat najatí herci.

Co je člověku po tom, co je v programu, budu volit toho, koho jsem viděl v televizi, sousedka ho tam taky viděla, bude o čem povídat, a kandiduje proti němu ten herec, tak jsem zvědavý, kdo získá víc.

Dějství třetí

Volby v roce 2006 budou přelomové. Cítím velmi silně, že nás opět posunou směrem k bezduché politice unijních politiků na severoamerickém kontinentu. Po úspěšném vysazení modelu mediální osobnosti nastane další fáze v duchu Country show Ivana Mládka.

Nebudeme už volit ani programy, ani osobnosti, budeme volit barvy, vůně, skřeky, hudbu a lízátka rozdávaná při kontinuální politické kampani úspěšných politických stran. Bude to nový stav české politiky, který zdevastuje poslední představy o politické kultuře. Komunisté budou hlasovat pro zrušení sociálního státu, sociální demokracie zavede rovnou daň, občanští demokraté budou rozdávat sociální dávky a lidovci budou horečně lobbovat pro registrované partnerství. Na rozhodujících místech totiž nebudou sedět ani lidé, ani občané, ani osobnosti – ale kompars, vždy připravený zvednout ruku pro to, co mu uvařil jeho volební štáb. Good luck Česká republiko.

11.12.2005