Občas se myšlenkami vracím zpátky o pár let, kdy jsem měl tu čest podílet se na práci jedné významné nadace. Jejím primárním cílem byla a je pomoc opuštěným dětem. Dnes je jedno takové „občas“.

Doba, kdy opuštěné děti v dětských domovech znaly chleba jen v nakrájeném stavu a mnohdy byly překvapeny až po letech, jak vypadá vcelku, je naštěstí už pryč. Díky stále větší snaze o podporu profesionální náhradní rodičovské péče, jakkoli bych si ji dokázal představit o mnoho intenzivnější, už se snad také blíží okamžik, kdy začne počet dětí, umístěných v dětských domovech a ústavech, klesat.

Jednou z těch dobrých cest pomoci, které Nadace táta a máma (dříve Nadace Terezy Maxové) podporuje, je projekt Dejme šanci dětem. Jeho cílem je pomoct zcela konkrétním dětem, s konkrétními autentickými životními příběhy, postavit se na vlastní nohy. Splnit přání. Ovšem nikoli přání typu „nový mobilní telefon“, nebo „nový playstation, protože tenhle už není IN“, ale řidičský průkaz, úhradu školného, nebo kadeřnický kufřík. Prostě přání, které jim pomůže učit se, pracovat a žít.

Při pohledu na dnešní sídliště se někdy až divím, kde se ta síla v nich bere, že by se v mnohém mohly stát vzorem...

„Jmenuji se Marie a je mi 15 let. Chodím do 9. třídy základní školy. V dětském domově jsem už 10 let, dostala jsem se tam ve svých pěti letech kvůli rodičům. V domově se mi líbí, mám tam své sestry a jsem tam spokojená. Mezi moje koníčky patří malování, tancování a míčové hry. Moc bych si přála kadeřnický kufřík, protože jsem byla přijata na střední odborné učiliště do oboru „Kadeřnice“. Na tento obor potřebuji vybavený kadeřnický kufřík, který si každý žák musí koupit sám. Kufřík stojí dost peněz, proto jsem chtěla poprosit o splnění mého přání.“

„Jmenuji se Lucie a je mi 19 let. V dětském domově jsem už 8 let, protože jsme neměli kde bydlet. Chodím do 1. ročníku nástavby, obor podnikání. Mezi mé koníčky patří kolo, lyže a skládání puzzle. Přála bych si, abych mohla díky tomuto přání dokončit nástavbové maturitní studium na soukromé škole. K postoupení do druhého ročníku by mi pomohla úhrada školného. Díky tomu budu moci dodělat školu a mít maturitu. Ke splnění svého velkého přání bych potřebovala částku 10 526 Kč.“

To jsou jen dva zkrácené příběhy namátkou z celé řady. Od vzniku projektu bylo do 31. 3. 2010 díky laskavé podpoře mnoha dárců splněno celkem 1089 dětských přání. Životní příběhy, se kterými jsem měl možnost se za těch několik let práce seznámit, mi daly mnoho. Při jejich poslechu nebo čtení, mi běhal mráz po zádech a já si uvědomoval, že my, tam venku, mimo zdi dětských domovů, se vlastně máme skvěle. Nikoli však z důvodu nějakého hmotného zabezpečení. Vybavení dětských domovů je mnohdy na takové úrovni, že by řada z lidí a rodin mohla „závidět“. Máme se skvěle proto, že máme rodiny. To, co opuštěným dětem nenahraditelně chybí, je totiž láska rodinného kruhu. O to víc prožívám radosti, když se čas od času, se zpožděním několika let, dozvím o některém z těch dětí. Přes uvedený a jednoznačný handicap do života se jim podařilo vystudovat, mají práci a mnohdy i svou rodinu, na kterou nedají dopustit právě proto, že vyrůstaly tam, kde vyrůstaly.

Když Vám tedy zbude chvilka času a budete ve své rodině přemýšlet (a mít možnost) kde pomoct, zkuste se nezávazně podívat i na Dejme šanci dětem. Děkuji Vám a přeji vše dobré. Vám i jim...

Autor je členem Republikového předsednictva Strany svobodných občanů

Převzato z FrantisekMatejka.cz se souhlasem autora