Neviditelný pes

SPOLEČNOST: Cenové inženýrství v zájmu vyššího dobra

23.1.2013

Ministr zdravotnictví Leoš Heger chce prosadit zákon, podle kterého budou muset restaurace nabízet nejméně jeden nealkoholický nápoj levněji než pivo. Začne stát schvalovat nápojové lístky?

Že je v mnoha českých hospodách i restauracích nejlevnějším pitím pivo, je hezká kuriozita, kterou často bavím své zahraniční známé. Má to nepochybně mnoho důvodů, z nichž tím hlavním je, že patříme – na hlavu – k největším konzumentům i producentům tohoto nápoje na světě. Kdybychom vypili stejné množství červené limonády, nepochybně bude nejlevnější ta. Vládě se však logika trhu nelíbí.

Stát má v podstatě dvě možnosti. Buď nějakou další daní zdražit pivo, anebo donutit hospodské, aby prodávali levné nealkoholické pití. To první je politicky nepřijatelné a asi i neprůchodné, takže ministerstvo celkem pragmaticky navrhuje to druhé. Rozumím, že to část provozovatelů hospod a restaurací bude brát jako tragédii. Přijdou totiž o hodně peněz.

Třetinová lahev minerálky, dnes hlavní a v podstatě jediná alternativa k pivu, je jakousi neformální "daní hospodského" za to, že nabídne jídlo i pivo za přijatelné ceny. Na ty totiž na vývěsních tabulích láká zákazníky. Za kolik vám pak ovšem vnutí pár loků minerálky, to tam samozřejmě nenapíše.

V pražských podnicích zaplatíte za třetinku minerálky čtvrtinu až polovinu ceny poledního menu. Ze strany hostinských je to legalizované okrádání zákazníka. A je to hlavní důvod, proč se navzdory mediálním kampaním stále nedaří prosadit to, aby zákazníci měli možnost dostat kohoutkovou pitnou vodu (v civilizovaném zahraničí běžné), nebo že řada podniků nenabízí ani levné točené limonády. Jednoduše proto, že na nich má o řád nižší marži.

Ale má se v tom angažovat stát? Nechme stranou "pasti na turisty" v centru Prahy, tam s cenami nic neuděláme. Ale my jsme s hrobově definitivní otázkou číšníka ("Soda, kola, fanta, sprite?") nezmohli často nic ani v "našich" restauracích, kam chodíme na obědy, na večeře nebo jen posedět. My Češi jsme ukázkovými zákazníky vzor "ovce", kteří provozovatele služeb neumějí ani nechtějí cepovat a vychovávat k lepšímu. Mrmláme a navzájem si stěžujeme, ale to je tak všechno.

Levnější nealkoholické pití spotřebu piva nesníží. Nikdo nebude chodit do hospody posedět večer tři hodiny a vypít čtyři limonády, a to jen proto, že zaplatí o čtyři koruny míň než za čtyři desítky. A drobný finanční rozdíl už vůbec neovlivní šestnáctiletého zákazníka, kterým se v televizních Událostech, komentářích oháněl ministerský úředník. Šestnáctiletí nepijí pivo proto, že je levné nebo že jim chutná, ale že představuje status dospělosti.

Zákonem stanovené levné nealko významně sníží útratu lidí, kteří nepijí pivo. Ale je otázka, na jak dlouho a zda vůbec. Když hospodským přestane v kasičkách cinkat za předražené minerálky, budou chtít nejspíš dorovnat původní obrat jinde. Možná se nepatrně zvedne cena jídla, možná začnou účtovat i za vodu z kohoutku (která – pokud ji podnik nabízí – je dosud většinou zadarmo). Zdravotní přínos je taky diskutabilní. Kdybych si měl vybrat mezi křiklavě červenými či oranžovými limonádami, které v supermarketech koupíte po pěti korunách za dva litry, tak radši nezákonně svým dětem objednám malé pivo. Řekl bych, že je i navzdory obsahu alkoholu asi tak desetkrát zdravější.

Z toho všeho mi plyne, že nutit hospodské do nabídky levnějšího nápoje než pivo je hloupost. A opravdu to má blízko k cenovému inženýrství v rámci jakéhosi vyššího dobra, o němž však budou rozhodovat ministerští úředníci. Bohužel celkem obecně platí, že zdravější potraviny jsou dražší než ty nezdravé. Nebude chtít stát v příští štaci změnit i to?

Ruce pryč od státem "schváleného" nápojového lístku, na místě je však každopádně větší represe ohledně konzumace alkoholu nezletilými. Hospodským vadí například to, že by jim podle novely zákona mohla hrozit pokuta pouze za to, že budou mít v podniku opilého nezletilého, a to bez ohledu na to, kde se "zlískal". Ale tak je to správně. Nelze tolerovat, že jeden teenager s občankou objednává zbytku party nezletilých jedno pivo za druhým. Hospodský je králem svého podniku a musí za něj nést odpovědnost.

Vysoké pokuty jsou správné. Kdo byl někdy v Americe, má v rukávu minimálně jednu historku, jak se musel prokazovat barmanovi doklady, a to mu bylo už víc než třicet nebo dokonce čtyřicet. Z toho je zjevné, že se to bere zatraceně vážně. A dává to smysl: nás postarší taková perlustrace potěší, mladí se k alkoholu nedostanou. Ale tím jsem zpátky u jádra problému. V Česku ani tak nepotřebujeme přísnější nebo nové zákony, ale bohatě by stačilo, kdyby se lpělo na dodržování a vymáhání těch stávajících.

Hospoda je v Česku do určité míry sakrálním prostorem. Nic jiného ostatně nemáme, protože do kostelů nechodíme a ve spolcích se nesdružujeme. Co tedy jiného než hospoda? Byť klasické místní putyky se štamgasty mizí a dle mých – zcela nereprezentativních a soukromých výzkumů – ubývají i klasické hospodské diskuse u pobryndaných stolů, jde stále o něco, čemu přisuzujeme důležitost. Možná proto se jakékoliv zásahy do legislativy berou tak strašně ideologicky. Kouření už není, co bývalo V tomto směru je evergreenem posledních let boj proti kouření. Ten se často prezentuje jako jakási zásadní metafora "pravicového" boje za svobodu jednotlivce (rozuměj kuřáka či majitele podniku) proti "levicovým" regulacím. Přijde mi to legrační, ve skutečnosti na tom nic pravicového ani levicového není. Kouření není žádným základním lidským právem, ale jednou z mnoha činností, které lidi dělají. Části společnosti působí kouření radost, část obtěžuje a jde jen o to, aby obě tyto části mohly nějak koexistovat. K tomu slouží pravidla, či chcete-li zákony.

Zdá se mi logické, že ty se mění, jak se ostatně mění i poměr kuřáků a nekuřáků, a následně i vztah, který má ke kouření společnost jako celek. Dobře si to uvědomíme při sledování starších filmů. Mně už to ani nepřijde, ale mé děti fascinuje, jak se v nich všude kouří. V kancelářích, v tramvajích nebo i v hledištích biografů. Postava moderátora Eda Murrowavmém oblíbeném filmu Dobrou noc a hodně štěstí dokonce labužnicky potahuje ze své oblíbené cigarety značky Camel přímo v živém vysílání. Film je tak nejen o vítězství svobody slova nad zábleskem totalitarismu v podobě mccarthismu, ale rovněž – samozřejmě řečeno s nadsázkou – o vítězství tabakismu nad alkoholismem. Senátor McCarthy byl těžkým alkoholikem a později (1957) se upil k smrti. Ale zlozvyk "dohnal" nakonec i Murrowa, který v roce 1965 zemřel na rakovinu plic.

Nevíme, co Murrowově kuřácké vášni říkali kameramani, osvětlovači či maskérky. Nejspíš byli i ti všichni kuřáky, ale pokud mezi nimi přece jen byli nekuřáci, asi byli šikanovanou menšinou. Dnes je to přesně naopak a poslední zbytky kuřáků mezi zaměstnanci televize CBS tahají šluky na chodníku před sídlem společnosti na rohu Šesté avenue a 52. ulice. Nejsou oběťmi žádného ideologického boje, ale své vášně a zejména toho, že se společnost změnila.

Nemám k zákazu kouření žádný vyhraněný postoj, v mládí jsem ostatně coby nekuřák či spíše pasivní kuřák "vykouřil" nejspíš stovky kartonů cigaret svých přátel. Ale právě zkušenost ze zemí, kde se zákaz kouření v restauracích zavedl (třeba USA či Británie) a dobře funguje, mě vede k přesvědčení, že pozitivní efekty jednoznačně převažují. Žádné podniky kvůli zákazu nezkrachovaly, jsou přeplněné spokojenými nekuřáky a kuřáci aspoň částečně kompenzují svůj nezdravý zlozvyk tím, že se několikrát za večer venku otužují. Nemám nejmenší pochybnost, že dřív nebo později to tak bude i v Česku.

LN, 12.1.2013



zpět na článek