Připustíme-li, že nejvyššími hodnotami, jimiž je lidská bytost nadána, jsou život a zdraví, pak bychom si měli uvědomit, že jejich cena může být v různých životních situacích odlišná. Ve vězeňském prostředí může dojít k jejich devalvaci do takové míry, že odsouzený se může dostat do situace, v které jsou jeho život a zdraví ohroženy více než na svobodě.

Je to dáno již tím, že svobodný člověk vyhodnotí povahu ohrožení zdraví a života podle vlastního uvážení a sám rozhoduje o naléhavosti potřeby lékařské pomoci a nejvhodnější cestě k jejímu dosažení. Ve vězení je omezen pravidly vnitřního chodu věznice, závislostí na způsobilosti personálu vyhodnotit správně závažnost ohrožení a volit optimální postup poskytnutí pomoci, na úrovni vězeňské lékařské služby a některých dalších okolnostech, např. na dostupnosti nemocniční péče. Navíc u některých nemocí samo vězeňské prostředí a obtíže života v něm snižují odolnost organismu a zvyšují nebezpečí výskytu kritických stavů.

Nejde zpravidla o důsledek úmyslného poškozování odsouzeného personálem věznice, ale o souhrnný projev systémových vlastností výkonu trestu jako takového. Zvlášť nepříznivě se projevuje vliv vězeňského prostředí u náhlých příhod jako např. při záchvatech infarktu nebo zánětech slepého střeva. Obecně lze říci, že pravděpodobnost, že se v případě náhlého selhání organismu nedostane nemocnému ve vězení pomoci včas, je v každém případě větší než při pobytu na svobodě. V krajním případě se může stát, že kvůli opožděnému zásahu lékaře se krátkodobý trest změní v doživotní…

Specifický vliv má úroveň lékařů vězeňské služby. Věznice není příjemným pracovním prostředím a v komunitě odsouzených je více nepříjemných či dokonce nebezpečných osob než v civilním prostředí. Proto zůstávají tabulkové stavy vězeňských lékařů dlouhodobě nenaplněné a kvalita lékařů a zdravotnického personálu je proměnlivá. Finančně podhodnocená vězeňská služba nemá možnost převážit nepříjemné stránky působení ve věznici poskytnutím mimořádných výhod, jimiž by učinila práci vězeňského lékaře vyhledávaným zaměstnáním.

Na druhé straně se občas najde odsouzený, který služby lékaře nadužívá předstíráním zdravotních potíží nebo sebepoškozováním. V lékařích se tím dlouhodobě pěstuje podezíravost, která může v jednotlivých konkrétních případech vést k podhodnocení onemocnění a nutnosti uznat pracovní neschopnost. Navazuje snížená citlivost lékařů vůči stížnostem odsouzených na podmínky života za mřížemi a na zdravotní stav.

Toho všeho by si měli být vědomi všichni, počínaje od laické veřejnosti, která sleduje různé trestní případy a přemýšlí o přiměřenosti uloženého trestu, přes lékaře až k soudcům, kteří rozhodují o žádostech o obnovu procesu nebo přerušení či prominutí výkonu trestu. Lékaři i soudci by měli uvažovat, zda je mravné ukládat nepodmíněné tresty nebo zamítat žádosti o podmíněný odklad či přerušení výkonu trestu odsouzeným, kteří nejsou společensky nebezpeční a jejichž zdravotní stav opravňuje k domněnce, že podmínky výkonu trestu ztíží nebo znemožní jejich uzdravení, či jim dokonce zkrátí život. Trest je sice trestem také proto, aby způsobil odsouzenému odpuzující bolest, ale nikdo by při něm neměl přijít o život, když k trestu smrti nebyl (ani nemohl být) odsouzen. I vězeň je člověk a má s ním být nakládáno přiměřeně této jistotě.

Článek je inspirován příběhem vězně odsouzeného k poměrně krátkému trestu, jenž prodělal ve vězení druhý infarkt, ale lékař věznice nedoporučil přerušení výkonu trestu ze zdravotních důvodů. Snad změní názor po třetím infarktu – pokud jej odsouzený přežije.