Bohuslav Sobotka dostal na mítinku, se vší pravděpodobností od náhodného opilce, ránu pěstí. Na jiný mítink ČSSD přilétla, neznámo odkud, lahev s utopenci. A do třetice v Plzni kdosi zapálil jakousi volební boudičku sociálních demokratů. Stačilo to k tomu, aby se ČSSD stáhla z mítinků na náměstích a aby se opět začaly ozývat hlasy o zhrubnutí politické kultury a o fašismu.

Připomínalo to loňskou vajíčkiádu, a i dnes bude dobré od ní začít. Respektive bude dobré začít od vajíčkiády, která krátce po té naší proběhla v Londýně.

V loňských britských eurovolbách uspěla též Britská národní strana (BNP), ostře zaměřená proti přistěhovalcům. BNP poté v Londýně uspořádala tiskovou konferenci. Tisková zpráva agentur Reuters a ČTK o jejím průběhu uvedla následující: „S pokřikem,Nacistická sebranko, pryč z našich ulic‘ desítky demonstrantů rozehnaly tiskovou konferenci, kterou se pod širým nebem v Londýně pokusili uspořádat dva novopečení poslanci Evropského parlamentu za krajně pravicovou Britskou národní stranu. Ti museli uprchnout v automobilech, ještě předtím se ale sesypala i sprška vajec.“

Nevím, jak na londýnský incident reagovala tamní politická, komentátorská a intelektuální elita, pochybuji však, že by demonstrantům vyčinila do fašistů a jejich jednání ocenila jako ohrožení demokracie a pošlapání tradic vyhlášené britské politické kultury. Vsadil bych se, že převládl spíše tichý souhlas. Bodejť ne, cožpak lze za fašisty označit ty, kteří po fašistech házejí vejce?

Házeti vejci po fašistech tak podle všeho projevem fašismu není, ovšem stejná činnost zaměřená na Jiřího Paroubka a jeho sociální demokraty podle některých projevem fašismu byla. Proč? Poněvadž fašismus je jakýmsi univerzálním synonymem politického zla. Ostatně nikoliv náhodou častovali demonstranti při Palachově týdnu příslušníky Pohotovostního pluku z Hrdlořez výrazem „gestapo“, a nikoliv náhodou si ta nejpřísnější a nejprotivnější vrátná na studentských kolejích vždy vysloužila neoficiální titul „gestapačka“. Zvláště v tom druhém případě šlo o označení jistě neadekvátní a nespravedlivě přehánějící.

Zdálo by se, že tímto poznatkem lze celou diskusi uzavřít a věnovat se nějakým podstatnějším věcem. K podstatnějším záležitostem se však můžeme dopracovat převedením této diskuse na jinou kolej. Česká veřejnost si nástup fašismu dosti nepřesně spojuje pouze s násilím, s ranami pěstí, s výtržnostmi, s paramilitárními bojůvkami. Ale fašistický teror se rozpoutal hlavně až poté, co fašisté převzali moc. Což se těm německým podařilo především díky vynalézavosti v oboru politické reklamy. Po neúspěchu takzvaného pivního puče Adolf Hitler pochopil, že tudy cesta k moci nevede. A k moci by se patrně nedostal pomocí žádné z osvědčených metod, kdyby nepropukla hospodářská krize. Ta však vytvořila vhodné klima, v němž Hitler a jeho pravá ruka Joseph Goebbels mistrně využili umění, v němž se dnes – zpravidla fádně a upachtěně – předhánějí všichni naši demokraté: umění propagandy, kterému se nyní přezdívá „politicky korektním“ eufemismem „politický marketing“.

Samozřejmě, nacisté reklamu ani politickou propagandu nevynalezli, nicméně by se dalo říci, že tyto obory lidské činnosti zmodernizovali a obohatili. Ze studnice jejich nápadů dodnes čerpají mnozí, byť to nikdy nepřiznají, či o tom dokonce ani nevědí. Ostatně řadu cenných objevů, jak snímat sportovní výkon, učinila Leni Riefenstahlová při natáčení své Olympie, propagandistického filmu o berlínské olympiádě roku 1936. Dnes je naprosto rutinně užívají režiséři sportovních přenosů po celé zeměkouli, aniž by tušili, koho vlastně – se vší profesionalitou – kopírují.

Tím nechci říci, že jsou režiséři sportovních přenosů fašisté. Ani to, že každá politická strana je nutně fašistická, používá-li politickou propagandu. Ale fašismus (nacismus) se dostal k moci – nejen, ale i – díky úspěchu ve svobodných volbách: například v červenci 1932 hlasovalo pro NSDAP dokonce skoro 40 procent voličů (podobně jako u nás pro komunisty v roce 1946). Hodně z nich ošálil mistrný politický marketing nacistů.

Ale kolik dnešních voličů u nás hlasuje na základě aktuální politické propagandy? Je až děsivé sledovat, jak málo stačí k tomu, aby politická strana nasála preference, aniž by předvedla cokoliv víc než pár laciných, leč účinných, poněvadž s profesionální rutinou podaných hesel, byť obsah jejího apelu přímo fašistický není. Možná by stálo za to udělovat Cenu Josepha Goebbelse za nejlépe (skutečně, bez legrace nejprofesionálněji) odvedený výkon na poli politické reklamy. Třeba by se alespoň části populace trochu rozsvítilo.

LN, 13.5.2010