Dnes je svět pro lidský život poměrně bezpečné místo, zvlášť při srovnání s minulostí a zvlášť v naší kultuře. Přesto ale není absolutně bezpečný. Pomineme-li nemoci, stáří a války, pak statisticky největší nebezpečí přináší doprava. Především pak silniční nehody, při kterých zahyne přes 1,2 miliónu lidí ročně. Jak uvádí dopravní zpráva WHO.

Další vážné nebezpečí, alespoň co se týká stupně vnímání, je nebezpeční plynoucí od lidí, kteří se snaží proslavit nebo propagovat svoje myšlenky a nemají na inzerci nebo za ni nechtějí zbytečně utrácet. Využívají k tomu spojení svých záměrů se šířením hrůzy. Sdělovací prostředky pak rády zveřejní všechno, co o dané události vědí, a i to, co nevědí. Je to pochopitelné, protože novináři získají zájem publika, který je ekonomicky zajišťuje, a mohou se při tom tvářit, že zachraňují svět. Většinu lidí nutí zděděné dávné pudy zajímat se o všechno spojené se sexem a násilím. Zájem o násilí pak využívají ve vzájemně se doplňujícím sytému teroristé a novináři. Teroristé zajišťují obsah a novináři zveřejnění. Teroristé dosahují zveřejnění svých myšlenek nebo získávají slávu a novináři odbyt zpráv a zisk svých novin.

Nebezpečí terorismu je vnímáno jako velmi vážné. Pokud odhadnu počet obětí teroristických za rok na 100 až 1000, pak při srovnání s nebezpečím dopravních nehod je však o tři až čtyři řády menší (tisíckrát až desettisíckrát). Například jen vzteklina zabije na zemi kolem 55 000 lidí ročně. Novináři však zvyšují jeho vnímaný význam zatemněním měřítek. Jednotlivým případům se dostává světové publicity. Nutí tak politiky, aby slibovali zajištění absolutní bezpečnost. Absolutní bezpečnost znamená nekonečně malé riziko. Nekonečně malé riziko vyžaduje nekonečně velké náklady jak v penězích, tak ve svobodě. Absolutní bezpečnost není možná. Přesto po ní novináři stále volají a politici slibují.

Armády operují proti zemím, kde se ukrývají teroristické organizace. Zpravodajské služby odhalují konspirační skupiny. Co ale s jednotlivci, kteří se rozhodli proslavit a nikomu o tom dopředu neřeknou?

Pokud má být zaručena absolutní bezpečnost, že se někdo nezblázní a bezpečnostní služby o tom nebudou vědět, pak každý bude muset přes den nosit lehký skener myšlenek a v noci spát v jeho těžké, zato však přesnější variantě. Než bude takové zařízení vyvinuté a všeobecně dostupné, musíme vystačit se službami nejen amerických bezpečnostních agentur, které možná zatím dokážou jen číst naše dopisy a poslouchat telefony. To nezaručuje hluboký vhled do myšlení zvláště někoho, kdo se své záměry snaží skrýt. Lepší výsledky lze předpokládat u lidí, kteří mají potřebu své soukromí vystavovat například na sociálních sítích. Další nadějnou technologii jsou brýle, které propaguje Google. Ty budou schopné zaznamenat nejen to, co jejich nositel říká, ale i vyfotit toho, komu to říká.

Cena, kterou platíme za zajišťování domnělé absolutní bezpečnosti, je vysoká v penězích, ve svobodě, v soukromí… Rozpočty armádních a zpravodajských operací jsou ohromující, jako kdyby řešily nejtíživější problémy civilizace. Špiclování ohrožuje svobodu a demokracii. Špiclování všech je ohrožuje tyto dva atributy v dosud nepoznané míře. Teroristům se daří snižovat naši svobodu. Jejich záměry se daří. Daří se, i když se útok nepodaří, protože o šíření myšlenek a slávy se sdělovací prostředky postarají i tak.

Existuje cesta, jak snížit význam a vliv terorismu. Věděli o něm už ve starém Řecku, ale dnes se o ní mlčí. Po požáru jednoho z divů světa, Artemidina chrámu, pachatel tvrdil, že jediným důvodem k jeho činu byla touha stát se slavným. Proto bylo zakázáno pod trestem smrti zmiňovat jeho jméno. Pravdou je, že se mu přesto jeho záměr zdařil. Pachatelovo jméno pro dějiny zachoval historik, který se nestyděl proslavit antického teroristu.

Dnes se nedá trvat na trestu smrti pro novináře, kteří propagují šíření hrůzy. To by ohrozilo svobodu slova. Té se nesmíme v žádném případě vzdát. Je nesrovnatelně důležitější než nebezpečí hrozící od teroristů.

Omezení vlivu terorismu by pomohlo, kdyby čtenáři novin věděli, že propagace terorismu je sprostá. Novináři by se za jeho propagaci styděli a seriozní sdělovací prostředky by se k zprávám o terorismu chovaly stejně jako k pornografii. Jistě není možné terorismus úplně ignorovat. Pokud by seriozní novinář cítil nutnost čtenáře informovat, pak by to měl udělal stručně, uvádět jen známá fakta, bez spekulací, bez opakování, na nevýznamném místě, nepřipomínat různá výročí a hlavně zbytečně nepropagovat teroristy a jejich programy. Novináři, kteří by se nestyděli, by mohli vydávat speciální časopisy pro lidi, kteří by měli potřebu se v hrůze vyžívat a nestyděli by se.

Jistě i pak zůstanou teroristé, kteří si vystačí s minimální propagací, a lidé, kterým bude stačit i minimální sláva. Proti nim je stále nutné bojovat, ale normálními policejními prostředky. Takovými, které neohrožují svobodu a demokracii a nezatěžují veřejné rozpočty nad proporce skutečného nebezpečí. Skenery myšlenek nechme až pro budoucnost, kdy bude možné zbraně hromadného ničení běžně uvařit doma v kuchyni. Zatím by se novináři mohli živit rozšiřováním hrůzy z přírodních katastrof, kde propagace nemá žádný vliv na jejich výskyt a mohutnost.

I tak vždy zůstane nebezpečí, se kterým se budeme muset smířit, podobně jako jsme se smířili s nebezpečím v dopravě.

Další možná budoucnost je taková, že novináři přestanou s propagací terorismu, až bude stejně obyčejný jako dopravní nehody.

Existuje námitka, že jen v Iráku nebo Afghánistánu musí být obětí mnohem více, než stojí v článku. O nich ale článek není. Je pro to několik důvodů: Jsou to oběti války, i když vedené teroristickými prostředky. Jsou to oběti všední. Tak všední jak autonehody. Tak všední, že novináře nezajímají. Bez publicity. Kvůli nim se válka s terorismem nevede, i když jsou její obětí. Kvůli nim nás nikdo nešmíruje.