Jistě je možno souhlasit s názorem, že „populisté jsou politici, kteří se obracejí přímo na lidi, když by měli namísto toho konzultovat politické záležitosti, a kteří jsou připraveni zrušit postupy a třeba i právní delikty, když cítí příliv veřejného mínění ve svůj prospěch“. Jak je vidět ve světě, mohou i populisté uspět ve volbách, respektive dosáhnout takových volebních preferencí, aby se dostali do parlamentů svých zemí, s obrovskou vervou se dostávají třeba i do vlády nebo její činnost alespoň ovlivňují. Mohou tak narušovat konsenzus vládnutí. Mají totiž jednu společnou vlastnost, což je jejich připravenost umožnit prosazení hlasu vášně, která se v běžné demokratické politice neuznává. Z tohoto vyplývá názor, že se nejedná o demokraty, ale o demagogy - nikoli o politiky, kteří se řídí argumenty, ale o agitátory, kteří vyvolávají propagandou podpořené, donedávna nepředstavitelné negativní pocity obyvatel.
Dalším fenoménem na politických scénách, který se prosazuje, je tzv. politický lhář. V demokratickém světě se tento pojem bral řekl bych vždy dostatečně vážně a tito politici byli a jsou vždy včas pokud možno tzv. vyřazeni ze hry. Vše vychází z přesvědčení, že pokud se totiž takový politik prosadí, pak se všechny diskursy, všechny argumenty, všechna racionální rozhodování odehrávají v jakési prázdnotě a politika je tak znehodnocována. Již filozof Nietzsche sice prohlásil, že neexistují žádné pravdy, pouze interpretace, ale tento názor byl časem vyvrácen a následně přišly myšlenky různých dekonstruktivistů, postmodernistů a relativistů, kteří pravdu rovněž relativizovali. Následně přišla komunistická ideologie, která odmítla myšlenku pravdy jako buržoazní konstrukt. Důležitá byla síla. Tento způsob marginalizace reality odhalil pro všechny čestné lidi Orwell, Koestler, Solženicyn a mnozí další. U nás to byli Mňačko, Kundera či Havel.
Všichni, kteří jsme žili v době komunistické totality, jsme si uvědomovali rozdíl mezi pravdou a lží, mocí a bezmocí. Komunistické straně záleželo na cíli - zavedení komunistické kontroly nad co největší částí civilizovaného světa. Naštěstí byli tito zjevně pomatení lidé postupně eliminováni, i když v některých zemích mají možnost svůj vliv neustále uplatňovat. Neustále vyvolávají jakýsi paranoidní diskurs, který jako by nemohl být zodpovězen a vyvrácen racionálním argumentem. Někdy je to až morbidní podívaná, řekl bych. Toto je jistě možno považovat za jeden z největších paradoxů dnešní doby.
Všechny tyto nedostatky soudobé politiky a politického dění všeobecně mohou být jistě časem překonány, ale pouze za předpokladu, že nebude podkopána svoboda tisku, svoboda škol, univerzit a institucí, které tyto svobody chrání, že nebude podkopána jistota v nezávislost právního státu v jeho podstatě a všech souvislostech, a lidé nepřipustí, aby s nimi bylo manipulováno, nepřipustí, aby zůstali dlouhodobě pod vlivem negativní propagandy.