Neviditelný pes

SPOLEČNOST: CCCP

18.8.2009

„Nesl jste těžce, když padla berlínská zeď? - Rozumem jsem chápal, že je to nevyhnutelné, ale bylo mi upřímně řečeno líto ztracených pozic Sovětského svazu v Evropě. Rozumově jsem si ovšem uvědomoval, že pozice založené na zdech a předělech nemohou existovat věčně. Člověk by si ale byl přál, aby nastoupilo něco nového, jenže nic nového navrženo nebylo. A tohle mě mrzí – že jsme všechno opustili a odešli.“
Vladimír Putin

Coby neuvědomělému svazáku dostalo se i mně jednou vděčně do ruky onoho západoněmeckého obskurního časopisu, o němž tehdy na stránkách Mladého světa Jaromír Tůma hlásal, že Bravo neznamená „výborně“, totiž onen známý obrázkový hudební bulvár (stěží jinde mohl ale člověk shltnout kupříkladu článeček o Led Zeppelin…), kde jsem s údivem shlédl jakousi momentální rockovou hvězdu v tričku s nápisem CCCP. Vzhledem k tomu, že chlápek svým zjevem ani trochu nenaplňoval vštěpované nám zásady, jak má mladý socialistický člověk vypadat, bylo jasné, že dotyčný už roupama neví, co by...

Že si Západoevropan oblékl takovéto tričko a vystavil se v něm novináři, vypadalo tak trochu jako když se našinec z rozmařilosti vyfotí v pruhovaném mundúru a obrázek se mimoděk dostane i k zavřenému švagrovi; nápad sám si takové tričko vyrobit a přijít v něm na schůzi SSM mi tehdy zavrhla autocenzura… také však zůstávalo svévolné gesto svobodného západního umělce zdrojem mé závisti, že si tak dokáže dělat prdel i z takovýchto věcí…

Po sametové revoluci vyrojily se v české kotlině mraky vtipných tričkových nápadů od „Jsem učitel sexu – první lekce zdarma“ až po „Pivo dělá hezká těla.“ Inu, každý na co stačí, jako i ona emancipovaná dívenka, co si na subtilní tílko vystavila Che Guevaru. Fyzicky jsem ovšem žádného úchyla, který by si z přepestré nabídky vybral právě CCCP, u nás (alespoň prozatím) nepotkal – štěstí? Měl-li kdo ze čtenářů tu smůlu, nechť to sem napíše - mně se to pohříchu stalo až v Bulharsku…

Černomořské, intimně zastrčené Kraněvo, odjakživa letní tábořiště rusky hovořících dětí a mládežníků, oplývá v sezóně samozřejmě i hojností návštěv rodičovstva a někdy i jejich kapitálu. Celé hotely jsou dnes postsovětskými ghetty; na pozadí džungle po bývalém kempu (zmizely i ty výtvarníka Černého turecké záchodky) zůstala jen betonově čnít nedostavěná ruina, živý symbol podivných změn nejen v Kraněvu - „Käse,“ přál si zákazník, východoněmecký socialistický bratr, v sámošce u pultu ještě před čtvrt stoletím. Nyní nakoupí Rusové ve vlastních obchodech v azbuce, v přízemí svého ubytovacího komplexu. Širokými slovanskými obličeji se večerní kolonáda jen hemží. A i těmi tričky CCCP…

Co je zajímavé, nenosí je žádní ramenatí Ivani - ti si hledí svého a učí tu nejspíš ten sex. V tričkách CCCP v různých provedeních chodí lidé většinou nehezcí, jakoby jaksi osudem poznamenaní, ženy kupodivu stejně jako muži, často v páru – přesně takoví, kteří nejvíc jásají, když vtrhne Putin do supermarketu a na místě tam sjedná pořádek. Jakési východní zcirkusovatění je zde ale zřejmě patrné jen návštěvníku, který tu byl naposledy právě před tím čtvrtstoletím. Nejvýchodnější výspa EU – kdeže tu už však cokoli tureckého! - ruské, sladce opilé předimpérium…

Když tak Václav Bělohradský nedávno bojoval za svoji myšlenku anti-antikomunismu, nazýval náš všeobecně přítomný marast „brutalizací českého veřejného diskurzu“. Připadá mi však, že je to spíš jakási podobná balkanizace Čecha, jako se to děje jeho bulharskému bratru - Slovanovi. Už nám zkrátka jisté věci nevadí. Jan Křesadlo v emigraci napsal: „Když Rusové podruhé ve svých dějinách opět atkrývali akná v Jevrópu a s požehnáním senilních velmocí vlezli ve svých zablácených sapogách dovnitř, trvalo jim dlouho, než se v nezvykle složitých poměrech poněkud rozkoukali. Z toho důvodu se jejich ideologické poučky, uctivě kolportované od oficiálních kolaborantů, dlouho ještě vyznačovaly praslovanskou prostotou, která na protřelé obyvatelstvo Města příliš nepůsobila.“ Ta imunita se ztratila. Jako by i starší generace zapomněla, jako by jí obrazy z dob, kdy jsme byli ještě mládi, zrůžověly stejně, jako chlapům zvlídní časem i vzpomínky na pakárenský vojenský úděl. Češi ztratili ostražitost…

Rusofobie? – Ano, zdá se, že Rusů bychom se měli začít bát. Jedna věc je jistá: kde se medvěd z řeky napije, odtamtud nerad už odchází, a když přece, nepřestává se po žírných pastvinách ohlížet. Každý dnes vidí, jak se autokratické duo Medveděv-Putin v Gruzii triumfuje, kdo ukáže, jak mají správní Stalinovi vnuci vypadat. Nešťastná Ukrajina už se asi nezachrání. Fico jen pokračuje ve zhoubných tradicích, které založil jeho populistický pobratim Mečiar – Asie zase jaksi málem až sahá k řece Moravě. I severní Lukašenko už ale přitom pochopil, že tady narazil na kalibr ještě tvrdší svého, a pragmaticky obrátil na Západ. Jak to ten Putin říkal? - „A tohle mě mrzí – že jsme všechno opustili a odešli.“ Nevyjádřil nakonec jádro problému přes svoji mluvčí nejzřetelněji Viktor Juščenko?: „Mladé vedení Ruska je v zajetí starých imperialistických komplexů, které ho nutí hledat vnějšího nepřítele a ke změně rovnoprávných vztahů se všemi sousedy na politiku hrozeb a urážek.“

Nejhorší pro Čecha na tom je, že našemu panu prezidentovi ani tato povážlivá situace ve vyvádění dalších jeho podivuhodných kousků nebrání; když nedávno v Betlémské kapli velebil Jana Husa za odhodlání jít proti proudu, možná mu bleskla hlavou i vlastní karikatura na hranici v oné modré, nikoli zelené knize – ačkoli protiproudové aktivity někdejších disidentů shledával poněkud zbytečnými, nyní, sám u moci, důsledně Jiráskovo heslo naplňuje: „Za to, čím naše země a náš národ jsou, vděčíme činům těch nepočetných osobností, které se jako Mistr Jan Hus nebály jít proti proudu, stály na svém a bojovaly za naplnění svých idejí.“ Bojuje tedy také. V Moskvě peskuje svoje lidi za nedostatečné jazykové znalosti, s Putinem si přitom mazácky poplácává po zádech. (Že tam za jinými zády, těmi našich diplomatů, musel si přinést ohřát svůj kastrůlek i Paroubek, to je přece stejně nad slunce jasné, jako že tchoř vleze do kurníku kudykoli, pokaždé ale tajně…). O to arogantněji štěká však Klaus na západ, do oken bruselských kanceláří, i těch zelených parků před nimi: Do EU se vším všudy? Tak to teda až jako poslední…

A jako by tak zase jen opakoval starý Benešův omyl: „Souhlasil jsem s poslancem Gottwaldem, že v roce 1943, dokud válka ve své zuřivosti trvá, nelze se definitivně vyslovit o jejím výhodném konci pro nás – je tudíž třeba s úsudkem vyčkat, jestli od konce roku 1943 události pro nás ve srovnání s druhými budou tak příznivé, jak jsem já očekával a jaké byly až dosud. Také já ani zdaleka nepodceňuji mravní vliv toho, co se stalo v září 1938 a v březnu 1939, a beru v úvahu důsledky toho na ducha národa! – i to jsem koncedoval.“

Naopak vyvolala u nás stádní bučení nedávná aktivita intelektuálů v čele s Havlem směrem k Obamovi, totiž aby nevzdával onen deštník – že ho on asi ruskému medvědu nakonec stejně obětuje, jak se čím dál pravděpodobněji jeví, je smutnou ironií…Nikdo se k věci totiž nevyjádřil jasněji než sám Dmitrij Medveděv: „Nikdo neříká, že obrana proti balistickým raketám je škodlivá nebo představuje nebezpečí. Směřuje k řešení řady praktických úkolů. Věc je ve spojení raketové obrany se zájmy jiných zemí.“ V zájmu postsovětské říše tak prostě není, aby jim bývalá panství okolo přikryl nějaký cizí deštník – o čem je tu ještě pochybovat? Jako by druhý Mnichov: Amerika nás odmítá vzít pod křídla – nezavinili si to Češi ale tentokrát sami? Situace je špatná – vynořují se zase slova Benešova: „Před nás se klade dnes opět otázka: jsme národem kultury východní nebo kultury západní? A jaké pak plynou z toho pro nás důsledky? (…) Soudil jsem a soudím, že prostě otázka byla a je dnes zase postavena zcela nesprávně. Nešlo a nejde dnes o změnu této orientace kulturní.“

A tak nevím – přemýšlím jen já o tom, nebudu-li třeba za deset let v této společnosti nucen odejít do oné milosrdné emigrace, kterou ti zkušení nazývali „vnitřní“? Nepřipustím-li si tedy raději vůbec onu tvrdou, „vnější“, coby neopodstatněné malování čerta na zeď? Ale jakpak až za deset let – vždyť za rok budeme na dně krize stejně jako letos, prezidentem stále ještě bude Klaus, premiérem dost možná - - - hrůza domyslet…

Jedním jsem si nicméně jist: až tu potkám prvního podivína v tričku CCCP, nejspíš mě zachvátí nejistota… - totiž, nejsme-li už tak „kulturní“ jako ti bratři v bulharském Kraněvu...



zpět na článek