Trh s bydlením se u nás nechová dle školních příruček. A jen tak hned vyřešen nebude
Nedávné německé volby provázelo i jedno velmi zajímavé, byť pouze lokální hlasování. A sice referendum v Berlíně o vyvlastnění velkých bytových developerů, zejména firmy Deutsche Wohnen. Zastánci vyvlastnění dosáhli vítězství, pro se vyslovilo přes 55 procent voličů za vysoké volební účasti skoro 75 procent.
Hlasování bylo nezávazné, leč berlínské zastupitelstvo se tématem bude tak jako tak muset zabývat. Převažuje však mínění, že se k vyvlastnění, jakkoliv by se vyvlastňovalo za náhradu, neodhodlá. Kvůli obrovské částce, kterou by si podobná akce vyžádala, i vlivu developerů coby lobbistické skupiny. Nicméně většina etablovaných stran si berlínské referendum nejspíše vyloží jako jasný vzkaz od voličů, jejž nebude radno opomíjet nebo pouze nějak šikovně obcházet.
Růst cen bydlení patří už dlouho k jedněm z nejpalčivějších problémů i u nás. Tato skutečnost se promítá do aktuální předvolební kampaně, avšak vzhledem k její ožehavosti přece jen méně, než by se dalo očekávat. Zvláště když se určitě netýká pouze hlavního města.
Šok se prohlubuje
Ve vyspělých západních zemích patří náklady na bydlení tradičně k nejvýraznějším položkám osobního či rodinného rozpočtu. U nás zároveň šlo o jeden z největších ekonomicko-sociálních šoků, který musela společnost transformující se z komunismu přijmout, vyrovnat se s ním. Samozřejmě, formálně levné bydlení za socialismu bylo zpravidla vykoupeno nekonečně dlouhým čekáním v pořadníku, nutností použít na strastiplné cestě k novému bytu sérii úplatků či vstoupit na černý trh. A rovněž dosti mizernou kvalitou. Nicméně rovnost v nedostatku lidé psychologicky přijímají často snáze než velké nerovnosti ve statisticky celkově blahobytné společnosti.
Leč šok se poslední dobou prohlubuje. Bydlení jako podstatnou položku rozpočtu lze akceptovat, jen pokud se náklady na něj dají „utáhnout“ v rámci zhruba řečeno nějakého solidního platu. Nejen u nás, ale právě i v řadě západních zemí však ceny překračují únosnou mez, nutí mladé lidi odkládat založení rodiny a uvazovat se k dlouhodobému splácení hypoték na samotném startu své profesní životní kariéry.
Ztráta perspektivy pak logicky může vést k radikalizaci. Tím spíše je zvláštní, jak relativně málo zatím bytový problém českou politikou otřásá. Příčin existuje řada, mezi nejdůležitější patří skutečnost, že si s problémem nikdo pořádně neví rady, za druhé pak to, že se jedná o politické minové pole. Stačí šlápnout trochu vedle a následuje exploze.
Jako nejsnazší řešení se jeví nová bytová výstavba, hlavně v kategorii levnějších bytů. Ovšem pokud by ji měl přímo či silně nepřímo (dotacemi) zařídit stát, znamenala by další nárůst rozpočtových výdajů. A i na ni se pak může snadno nabalit hrozen faktorů, které ženou ceny bydlení nahoru: spekulativní nákupy ve velkém i malém, koupě bytu jako jeden z nejlepších způsobů zhodnocení peněz (a tedy jako zatím nejlepší praktická důchodová reforma) nebo třeba provozování bytu jako de facto hotelového pokoje v rámci Airbnb. I němečtí politici prosazují novou bytovou výstavbou jako převládající odpověď, ale ceny neklesají, naopak.
Pokuta od „husté dvojky“
Penalizace držení většího počtu bytů – zdaněním, pokutami či rovnou vyvlastněním – naráží na řadu komplikovaných překážek. Včetně ústavou garantovaných práv a svobod. Jakým právem lze někomu zakazovat, aby si koupil byt a následně v něm třeba nebydlel? Je jeho, smí si s ním přece dělat (skoro) co chce, například si v něm chovat kanárka a chodit ho jednou denně krmit. Docela nesnadné může být též přesné odlišení spekulanta od člověka, jenž má k vlastnění více bytových jednotek nějaké poctivé a obhajitelné důvody, třeba ten, že drží byt či byty pro své děti nebo jiné rodinné příslušníky.
Návrhům na pokuty za držení neužívaného bytu či na jeho vyšší zdanění asi mnozí zatleskají, zejména tací, kteří si mohou o vlastním komfortnějším bydlení nechat jen zdát. Ovšem například ti, kteří v potu tváře poctivě našetřili na bydlení pro své potomky a drží jim ho volné, se mohu začít obávat dne, kdy u jejich dveří zazvoní „hustá dvojka“ komisařů Maláčová se Stropnickým a „napaří“ jim pokutu ve výši jednoho průměrného nájmu měsíčně. Jakkoli zmíněné duo ujišťuje, že se jeho návrhy týkají jen velkých developerů, bytů, kde není nikdo trvale hlášen, čtvrtého a dalšího vlastněného bytu apod.
Co s tím? Trh se v případě bydlení u nás nechová dle školních ekonomických příruček. Problém bude bobtnat i v příštím volebním období a jeho alespoň dílčí řešení se patrně neobejde bez značných státních zásahů. Panelová sídliště dost zprofanoval komunismus, byť jejich idea komunistická není. Dočkáme se tedy třeba bytových mrakodrapů za státní peníze? Ale co na to UNESCO? Nevyškrtne pak Prahu kvůli pokaženému panoramatu z prestižního seznamu světových památek, což by se asi projevilo snížením příjmů z turistického ruchu? Byty jsou opravdu minové pole…
Autor je politolog
LN, 7.10.2021