SPOLEČNOST: Byl odsun sudetských Němců zločin?
S prababičkou se vždy jen míjeli, za celé tři roky, co společně v domě žili, spolu prakticky nepromluvili. Popisovala je jako nenápadné, tiché sousedy, co vždy mile pozdravili a nikdy nedávali najevo nějakou svoji domnělou nadřazenost. Obyčejní sousedé.
Když válka skončila, přišel Němec okamžitě o zaměstnání a celá rodina jen čekala, až příjde řada na její vystěhování a odsunutí za hranice státu. Z bytu, který jim patřil. Bez jakékoli náhrady.
Potraviny se tenkrát vydávaly na příděl, lístkovou metodou. To málo, co za lístky Němka mohla nakoupit, bylo zpravidla shnilé nebo plesnivé... prodavači pro Němce nechávali jen to nejhorší zboží. Na dveřích jejich bytu se objevily nejrůznější sprosté nápisy. Prababička mi říkala : "Bylo mně jich líto. Nikomu neublížili. Ale museli pryč, všichni to tak chtěli, to víš, za války Němci dělali strašný věci. No ale bylo mi jich líto, tak jsem jim občas donesla kostku másla a chleba nebo něco... pro ty malý děcka, aby měly."
"A co s nima bylo pak, babi?"
"Pak? No co by, nic. Jedno ráno jsem kamsi šla, a když jsem se vrátila, tak už tam bydlel někdo jinej. Od té doby jsem je neviděla."
A nyní k té slibované duchařině.
Když už bylo prababičce něco přes devadesát let, přestěhovala se k nám. Sdílel jsem s ní svůj dětský pokoj a byl svědkem jejích "nočních můr". Duševně zcela svěží babička se v noci častokrát budila ze spaní, měla vidiny, vize, živé sny. Pro dítě, kterým jsem byl, ryzí horor. Přes den jsem měl svou pohádkovou babičku, která neodolatelně vyprávěla a věnovala mi svou lásku a byla tou nejhodnější osobou na Zemi, ale v noci se děly strašidelné věci.
Posadila se zprudka na své posteli. Byl jsem okamžitě vzhůru, podvědomě jsem reagoval už na každé zašustění peřinou. Slabé naoranžovělé světlo lampy před domem, které prosvítalo přes záclonu v otevřeném okně, se odráželo v babiččiných očích - tak jsem poznal, že nesní, ale bdí. To byla vždy předzvěst těch nejhorších vizí. Bál jsem se na ni promluvit, protože to ji vždy vyděsilo. Tak jsem jen mlčky přihlížel a úzkostlivě čekal.
"Kdo jste?"
A jéje, je to tady, pomyslel jsem si...
"Kdo jste?! Co chcete?" babička upřeně hleděla kamsi ke skříni v temném koutu pokoje. Viděla něco, co se pohybovalo přes celou místnost, až k ní. Já - jako vždy - neviděl nic (a modlil se, aby to tak zůstalo). Otáčela hlavu za tím Něčím, dokud se to Něco nezastavilo přímo u její postele.
Poposedla si a sama vyděšená na to Něco mluvila: "Tak kdo jste? Co mi chcete....? Co??" Na chvíli se odmlčela.
"Ježiš... ahá... to jste Vy??! Vy jste se na mě přišla podívat?" Z jejího hlasu najednou zmizelo napětí i strach. Babička se poté tiše rozplakala a po další chvilce najednou znovu ulehla a zcela vyčerpaná prakticky okamžitě usnula.
Zato já už nezamhouřil oka a jen čekal na ráno, až se probudí, abych mohl vyzvídat, co to bylo tentokrát.
Řekla mi, že viděla hlavu staré ženy, kterak k ní pluje tmou pokoje.
"Nejdřív jsem jí nepoznala. Ale pak jsem ji líp uviděla. Byla už stará, ale byla to ona." Načež mi popsala právě ten příběh Němky a její rodiny z České Třebové. Pamatuji si přesně i den, kdy se jí tento "sen" zdál, neboť hned příští ráno jsem jel - celý nevyspalý - na letní dětský tábor.
Pointa příběhu se naplnila o zhruba třičtvrtě roku později, když k nám - shodou okolností a náhod, které tady nebudu popisovat - doputovalo smuteční parte z Německa, adresované na babiččino jméno, do domu v České Třebové, kde už 40 let nikdo z naší rodiny nežil. Oznamovalo úmrtí nějaké staré Němky, jejíž jméno nám nic neříkalo, ale která zemřela přesně v ten den, kdy se prababičce zjevila její zestárlá hlava.
***
Omluvte tak rozvleklý úvod k tématu odsunu sudetských Němců; dokresluje pohnutky, pro které se na toto téma snažím už od dětství dívat pokud možno nezaujatě. Chápu od té doby totiž mnohovrstevnost celého problému, jeho nejrůznější odstíny, dokážu vnímat křivdu, kterou jsme mnoha slušným německým spoluobčanům způsobili. Lidé, kteří na území našeho státu žili odnepaměti, byli pro ni prokazatelným přínosem a žádné sousedské problémy s nimi nikdy nebyly, jsme strčili do jednoho rance se zločinci a vrahy. Ublížili jsme jim.
O sudetském pohraničí jsem se už v jednom ze svých textů zmiňoval. Jako krajináři se mi velice těžko smiřuje s tím, co jsme ze SVÝCH Sudet udělali. Vyhnáním Němců pro nás jakákoli pozornost k těmto místům, natož pak péče o ně, skončila. Opuštěné statky, rozbité domy, vylidněné vesnice... zničené hospodářství, násilné odtržení lidí od jejich Krajiny. Zločin, zločin, nic než zločin! Zahrada bez svých zahradníků zpustla, zchátrala... a zatímco téměř vše, co bylo v té Krajině doma (lidé, hospodářská zvířata, zemědělství, tradice, kontinuita....) zmizelo téměř beze stopy, Křivda v ní zůstává i nadále.
Je to přesně ten pocit, který cítíte v Krušných horách nebo ještě lépe v horách Rychlebských. Smutek, bolest, utrpení, nespravedlnost. KŘIVDA !!!
***
Jenomže - a je mi líto, že to musím napsat - ono má vše svůj začátek a konec. Příčinu a důsledek. Odsun sudetských Němců je ryzím důsledkem své příčiny: nacistického běsnění, fašistické zvůle. Je zbytečné jejich zločiny znovu tady připomínat, víme všichni, o co jde: nebýt Němců, vše je jinak. Těžko se domýšlet, ale nejspíš by nebyli ani komunisté, pravděpodobně bychom dnes žili zcela jiné životy, v úplně jiné Evropě.
Hodně souvislostí osobně prožívám skrze Krajinu, jejímž studiem se mnoho let poctivě zabývám. Proto vnímám nejen tragický smutek sudetského pohraničí, ale i všechny možné zločiny, jichž se dopustili právě Němci. Jistě, takoví Švédové svého času taky rabovali, plenili, bořili a podpalovali (jen "díky" nim jsou ze spousty našich hradů pouhé zříceniny), ale německá zrůdnost v tomto ohledu snad ani nemá srovnání; navíc se stále s jejími důsledky střetáváme na každém kroku: Ležáky, Lidice, Javoříčko... nekonečně bohapusté a absolutně neomluvitelné vyvražďování celých etnik (měli jsme být na řadě hned po Židech a Cikánech), denodenní popravy bez soudů, páchání zločinů bez trestu... ničení pro ničení (např. při útěku podpálili Němci mikulovský zámek, který shořel do základů i s jednou z nejcennějších historických evropských knihoven - a podobných případů je celá dlouhá řada).
Zločiny, jichž se německý národ dopustil, jsou zkrátka stále přítomné, stále je cítíme, stále nás bolí. A nelze tak snadno říct, že to nebyli Němci, ale jen jejich část... Bolest, kterou způsobili, se stále ještě dědí z generace na generaci. Uvědomme si, jak rychle uteče dvacet let - např. od Listopadu 89. Je to nic, prasklá bublina, lusknutí prstu. Jako by to bylo včera. Dvakrát takové "Nic" a jsme u osmašedesátého - jako by to bylo předevčírem. Luskněte prstem třikrát a přidejte fous a máme tu Odsun. Předpředevčírem.
Svět uběhl od té doby celý maratón, ale je to stále jen nedávná minulost! Můj otec se narodil za války, takže mě osobně od ní dělí jen jedna (!) generace. Copak se lze divit, že Beneš vyhlásil své dekrety v té podobě, v jaké stále platí? Kdo by se zachoval jinak? Němci?
Obrovská úcta a uznání patří zpětně Václavu Havlovi za to, že už na začátku 90. let dokázal vyslovit omluvu za křivdy spáchané odsunem. Naprosto bezprecedentní důkaz jeho odvahy - věděl velice dobře, jak česká veřejnost zareaguje, a přesto se omluvil. Jsem mu za to vděčný. Křivda zůstává křivdou, ať už jsou její příčiny jakékoli. Díky němu nemusíme žít s pocitem, že jsme se ani nedokázali omluvit lidem, jako byla ta paní z České Třebové. Nevinným Němcům, normálně pracujícím a žijícím, co zde byli doma, statkářům z pohraničí atd.... Tím ale - obávám se - jakýkoli další prostor pro "nápravu" věcí končí.
O odškodnění sudetských Němců naší stranou, o kterém se v posledních dnech znovu hovoří, jednoduše nemůže být ani řeč - právě především s ohledem na Němce samotné: pokud by totiž oni měli skutečně poctivě odčinit (alespoň symbolicky) své hříchy proti lidskosti, jejichž velkovýrobnou se za 2. sv. války stali, pokud by měli odškodnit alespoň procento ze svých obětí, nebude jim stačit snad ani sto ročních rozpočtů celé země.
Němci jsou dnes našimi dobrými sousedy a to poslední, co bychom mohli chtít je, aby tomu tak nebylo. Bylo by od nich hezké, kdyby nám naše provinění vůči mnohým z nich odpustili, ale obávám se, že neuplynulo ještě dost doby na to, aby totéž mohli očekávat v plné míře od nás. Pořád ještě jsou některé z ran poměrně čerstvé...
Jejich bezvýhradné respektování Benešových dekretů, i s křivdami, které sebou přinesly, je právě tím minimem, které mohou pro klidné a přátelské sousedství, udělat.
Převzato z Petrkrejci.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora.
