A pocity mám z toho všelijaké. Nejvíc snad smutek. Smutek nad tím, že Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunistů řeší něco po čtvrt století. A paměť je ošidná.

Když mi před měsícem domů přišlo předvolání, vůbec jsem netušil, čeho se týká. Nu a začal jsem zoufale dolovat z paměti, co se tehdy stalo. Předvolání naznačilo, že se jedná o nezákonné jednání příslušníků StB v lednu 1989. A já snad měl být u toho.

Jenže – naprostá většina konání estébáků v té době byla minimálně na hranici zákona. A to, prosím, dokonce zákona tehdejšího, lidově demokratického, reálně socialistického. Jen namátkou – po zazvonění v brzkých ranních hodinách a otevření dveří rozespalou přítelkyní dva estébáci vtrhli do bytu a vytáhli mne přímo z postele. S horečkou při začínající chřipce. Či jindy – výslech, při kterém jistý major StB na mne namířil ostře nabitou zbraň a když jsem se optal, zda bude střílet rovnou na místě, vrazil mi takovou facku, až jsem spadl ze židle.

Jenže to jsou události, které se vám nesmazatelně vryjí do paměti. Ale vzpomenout si, co se dělo konkrétně ten který den před čtvrt stoletím, zvlášť když v tom figuruji pouze jako svědek, je skutečně těžké. Nějaké obrázky mi přeci jen před oči přistály, něco jsem z mozku vylovil, ale nic moc.

A tak jsem z výslechu po skoro třech hodinách odjížděl s pocitem, že něco zásadního je špatně. S dojmem, že pokud nespěcháme s potrestáním zločinů, kterých se komunisté dopouštěli, už na něj asi nikdy nedojde.

Ale abych nebyl nespravedlivý k ÚDV – projednávaná kauza není řešena teprve nyní. Projednává se už řadu let. Problém je v tom, že estébáci, kteří v ní figurují, se snaží jakékoliv snahy o vyšetření torpédovat obstrukcemi a zdržováním. Jejich advokát požaduje nové a nové svědky, nové a nové důkazy a tím i zástupce poškozené strany musí jednat a klást novým svědkům další a další otázky. A tu a tam někdo onemocní, odjede do zahraničí a podobně. A léta běží, vážení.

Stejný postup, jako u onehdy souzené Grebeníčka staršího, brutálního vyšetřovatele z Uherského Hradiště. Ten nakonec zemřel nepotrestán. A jak to dopadne tady? A u mnoha jiných případů? Smutno je mi.

P.S. Podepsal jsem (a byl i verbálně upozorněn), že žádné podrobnosti o tématech výslechu a vyšetřovaném činu nesmím zveřejnit. Tudíž hovořím, ač nerad, vágně a v podstatě jen o pocitech. Tímto se omlouvám všem, kteří by se rádi dozvěděli víc o podstatě toho, co a komu tehdejší estébáci spáchali.

P.P.S. Během těch let jsem nuceně potkal řadu estébáků ve věku 25 – 30 let. Dnes je jim padesát, maximálně šedesát. Proto tvrdím, že lustrační zákon musí trvat dál. Bez pardonu.