Současná, v historii lidstva nebývalá diskuse, na čím životě vlastně na této Zemi záleží, vyústila v Česku v rozhořčené debaty o diskriminaci našich Romů obecně a v bydlení zvláště. Vlastně jakápak debata: kdekdo opakuje své, mnohokráte vyslovené mantry bez jakýchkoliv ohledů na realitu života, bez nejmenší snahy pochopit názory a zkušenosti jiných.

Snaha o nějaký komplexnější pohled se v záplavě demagogického obviňování z rasismu zcela vytrácí. Vždyť to, zda vůbec u nás existuje diskriminace, zda diskriminace je problém celé české společnosti, nebo úvaha, zda odlišné zacházení je vždy nutno považovat za diskriminaci, jsou naprosto odlišné otázky, na které existují odlišné odpovědi.

O existenci diskriminačního jednání u nás, jako v jakékoliv jiné společnosti, nemůže být pochyb. V minulém roce obdržel ombudsman celkem 403 stížností na diskriminaci, z nichž pouze 43 se týkalo etnického původu. Většina stížností poukazuje na diskriminaci podle věku, zdravotního postižení nebo pohlaví a jen v osmi procentech případů můžeme konstatovat, že k diskriminaci nejspíš došlo.

Tento nízký počet stížností, stejně jako nízký až zanedbatelný počet žalob podle antidiskriminačního zákona, které řeší soudy, spolu s v podstatě bezproblémovým soužitím české komunity s komunitou vietnamskou, opravňuje k závěru, že rasová diskriminace není systémovým problémem české společnosti. Bez ohledu na to, co se nám snaží vnutit nejrůznější aktivisté.

Tím ovšem nemá být řečeno, že by zde neexistoval jiný vážný problém. Rozhovory mezi romskými zájemci o uzavření nájemní smlouvy a realitními kancelářemi, které publikovala Romea. cz, ukazují, že nejen soukromí pronajímatelé, ale často ani obce nechtějí Romy za nájemce svých bytů.

Stává se, že pronajímatelé neodmítají Romy jako příslušníky určitého etnika, ale osoby, od kterých se obávají devastace svého majetku (zničené byty a hromady odpadků pod okny bytů, v nichž bydlí Romové, přece nejsou výmyslem českých rasistů!). Avšak sama skutečnost, že realitní kancelář ani pronajímatel zpravidla nedisponují ničím, co by zakládalo podezření, že od konkrétního zájemce o bydlení by takové nebezpečí hrozilo, jen potvrzuje, že odmítnutí na základě pouhé etnicity je diskriminačním jednáním, které je v rozporu s platným právem. Diskriminování jsou zde však nejen Romové, ale i zdravotně postižení, důchodci, rodiny s více dětmi nebo s domácími mazlíčky – ti všichni se přízni našich pánů domácích příliš netěší.

Ale pozor! S tímto konstatováním, že diskriminace existuje, se kterým se vítězoslavně spokojí aktivisté na sociálních sítích, desítky neziskovek nebo vládních i nevládních agentur zřízených pro „začleňování“, by se neměl spokojit nikdo, kdo se vážně zabývá problémy naší společnosti nebo dokonce ten, kdo je povolán do veřejné funkce mající tentýž cíl a smysl.

A zde mi nejde o to, ač by to bylo důležité, zkoumat příčiny tohoto stavu společnosti, což salonní ochránci lidských práv vyřeší tím, že všechny ostatní označí za rasisty, ale vyřešení problému tím není pomoženo. Je zde totiž zapotřebí vyslovit ono „B“, které mnohým uniká. Ve skutečnosti totiž nejde ani tak o to, zda byl nebo nebyl někdo diskriminován, ale zda je mu umožněno důstojně bydlet. To žádný antidiskriminační zákon nezajistí a neuloží diskriminujícímu, aby s dotyčným uzavřel nájemní smlouvu a bydlení mu tak poskytl.

Až tedy pronajímatelé a realitní kanceláře konečně pochopí smysl antidiskriminačního zákona, totiž ochranu veřejného prostoru před nepřijatelnými, diskriminujícími výroky, ubude sice zjevného diskriminačního chování, ale nikterak nepřibude ubytovaných Romů. Pokud ti se sami nepostarají o to, aby obecně sdílená zkušenost občanů byla jiná než ta dosavadní.

Za současného stavu tak existuje jediná instituce, které může problém řešit, a tou je stát. Ten má totiž povinnost zajistit dostupnost sociálních práv, k nimž právo na bydlení bezpochyby patří. K tomu ovšem nestačí koncepce zákonů o sociálním bydlení, které sice do jisté míry počítají s existencí lidí, jejichž způsob bydlení vede ke vzniku vyloučených lokalit, ale obsahují jen zmínky o nezbytnosti „sociální práce“.

Při složitosti soukromého, finančního nebo správního práva je pomoc některým rodinám jistě nezbytná, ale velmi pochybuji, že do této sociální práce stačí zařadit školení o tom, že odpadky patří do koše, a nikoliv na dvůr, a že radiátory nejsou starým železem do sběrny.

Snad to bude pochopeno. Grafomanské „diskriminační“ orgie komentátora, nazývajícího autora tohoto článku „dezorientovaným trafi kantem“, nebo úvahy o „rozsévačích nenávisti“ však nepomohou ani k pochopení problémů s diskriminací a bydlením, ani k pochopení toho, co se ve společnosti skutečně děje.

Právo, 24.7.2020