7.12.2019 | Svátek má Ambrož, Benjamin


SPOLEČNOST: Buďme na sebe hodní

4.2.2009

Byl jsem na diskusi Ženy v politice: rovné příležitosti - zanedbaná priorita? věnované mj. zastoupení žen v politice. Pořádalo ji občanské sdružení Fórum 50 %. Poslankyně Evropského parlamentu Jana Hybášková začala sympaticky: když před necelými pěti lety do evropské politiky vstupovala, byla zásadně proti jakýmkoli kvótám, protože schopné ženy si pomohou samy. Až po čase však zjistila, že se mýlila. Pouze neřekla, v čem…

Na diskusi samotné mě nejvíc zkrouhl výrok paní tuším socdem, která plamenně prohlásila, že pro ni je nepřípustné, aby o potratech diskutovali a rozhodovali politici-muži, protože nemohou pochopit, jak ženě je. Militantnost a nesmyslnost tohoto požadavku mi sebrala iluze o tom, že cesta k rovnoprávnosti je možná.

Pochopení přece není totéž jako porozumění či poznání, pochopení je i proto tak citlivé a křehké, jelikož nestojí na racionalitě. Pochopení ve smyslu porozumění problému druhého je dáno tím, že tomu sice vůbec nerozumím či se opravdu nemůžu vcítit, ale uznávám právo dotyčného jeho pocit mít a obhajovat ho či prosazovat jeho řešení.

Zmíněný potrat má, kromě toho, že muž nechápe, jak se žena cítí (neřekl bych, že psychologii žen rozumí a v praxi se jí věnují pouze ženy), ještě racionální a věcný aspekt, kterým je jeho právní začlenění do podoby zákona. A tady musí jít pocity stranou, jinak vznikne špatný zákon. O výši trestu pro vraha nemůže primárně, natož výhradně, rozhodovat ten, komu někoho zabili. Spíše by o tom neměl rozhodovat vůbec…

Pokud bych přístup oné političky zobecnil, tak například skupinu handicapovaných osob by měli zastupovat pouze handicapovaní politici. Zdravý člověk si přece život slepce či vozíčkáře představit neumí, i kdyby strávil se zavázanýma očima či na vozíku ne den, ale týden či měsíc.

V diskusi zazněly hlasy smířlivé a rozumné, ale taky militantní a netolerantní. Nepřehlédnutelná byla nevraživost "progresivní" skupiny vůči ženám, které racionálně požadovaly a obhajovaly to, co v dané situaci a únosném horizontu prosadit lze. Nechtěly třeba paritní zastoupení, ale pro začátek jen třetinové, byly smířlivější k současnému tempu změn (smířlivější, nikoli smířené), připustily, že iniciativa pro ucházení se o funkce pochází často od mužů, atd. Po zásluze byly svými akčními kolegyněmi ironizovány.

Do nemilosti u části genderistek upadla i čeština, a sice podstatná jména mužského rodu s významem mužským i ženským. Je prý třeba využívat důsledně ženských tvarů mužských slov, proto politička, prezidentka a podobně. Maskulinní tvary prý svádějí k chápání slov výhradně v mužském rodě. Říká se tomu genderově senzitivní jazyk. Chudák.

Přirozeně že nikdo neřekne "politik D. Filipi", jen se obávám, že "politici rozhodli" nepostačí a bude se muset psát "političky a politici rozhodli". To už tu před časem bylo, když se (jisté) ženy vztekaly nad oslovením "Vážení voliči" a dožadovaly se zcela razantně úpravy na "Vážení voliči a voličky". Takové hrátky s jazykem vypadají nevinně, ale modifikovat jazyk podle okamžitého politického či společenského klimatu je ošidné až nebezpečné.

Zdá se, že genderově nevhodná budou slova jako člověk, přítomní (přítomní se dohodli, že...) a další. Mohla by to být možná legrace, ale není. Militantní prosazovatelky genderově znásilňovaného jazyka nejsou nad věcí, nemají nadhled, stejně jako ho nemají nikdy revolucionáři a bojovníci, včetně bojovniček, za dobrou věc.

Posedlost genderovou padesátkou (paritní zastoupení) vede k absurditám, jako že muži prosazují fotbalová hřiště, zatímco ženy-matky myslí na děti a požadují dětská hřiště. Naivita tohoto postoje je zjevná hned ze dvou důvodů: na fotbalovém hřišti či stadionu se provozují běžně desítky dalších sportů a tato sportoviště využívají, kromě jiných, pravě ona batolata a prckové, kteří se předtím motali na dětských hřištích.

Dalo by se psát pořád pryč, ale snad postačí jen několik poznámek:

Švédsko: v politice je tam 48 % žen, jenže tam prakticky každý občan je v nějaké politické straně, takže zastoupení žen přirozeně vyvěrá z této skutečnosti.

Procento zastoupení žen v politice: svět 18 %, Unie 20 %, my 16,5 % - takže žádná tragédie.

Ženy čelí překážkám: institucionálním (neformální mužské sítě – asi proto je tolik ženských organizací…), společenským a individuálním (časový problém – a jsme u toho).

Podrážděnost: jeden muž se zeptal, jak zvládají ženy europolitiku (cestování aj.). Prý jestli by se takhle zeptal muže. Jenže ženy uvádějí, že mají na starost rodinu, nikoli muži.

Demagogie: polovina populace je zastoupena 15 % politiků, druhá polovina 85 %. Otázkou je, kdo zastupuje jiné specifické vrstvy, typicky ZPS. Kromě toho je otázkou, jestli by počet žen v politice neměl spíše obrážet procento straniček či voliček dané strany než čistou polovinu.

Volební systém: není spravedlivý, z 300 osob majících vliv na kandidátky je jen 8 žen. Jenže ani 50 % žen na kandidátce nezajistí, že jich bude 50 % zvolených.

Ženy se, jak je zřejmé, často nacházejí v klišovitých kolejích, které je bez ohledu na to, kdo je vyjezdil, vedou dál a dál nikam nevedoucí cestou. Nemohu nevzpomenout jednu z výtek předchůdkyň našich genderistek, tehdy ještě feministek (ostatně, značná flexibilita v používání nových a nových termínů pro totéž taky něco signalizuje), že maskulinní prvek ovládl většinu předmětů a věcí kolem nás. Důkazem prý jsou například komíny ztělesňující okouzlení mužů vlastním penisem, kosmické rakety a podobně. Jen, s prominutím, slepice by stavěla komín či raketu v podobě úhledného obelisku či koule.

Pokud jde o to, jak do politiky více žen dostat, diskutuje se o kvótách jako o jediné možnosti, protože přirozeným způsobem to prý nejde. Hybášková osočuje ve svém spisku "Více žen do politiky" ženy, které proti kvótám jsou, ze sobeckého a krátkozrakého jednání. Nesouhlasím s tím, protože kvóty samy o sobě jsou nedemokratické, pokřivují přirozené sociální procesy, zavánějí sociálním inženýrstvím, které nikdy nic dobrého nepřineslo. Kvóty mohou posloužit jako podpůrný prostředek, nelze však naplánovat jejich zvyšování asi tak jako snižování emisí CO2 – každý rok o něco, v roce XXXX dosáhneme 50 %. Změnit sociální zvyk není práce na pětiletku, ani na dvě. Krást, podvádět, lhát a zabíjet se snaží lidstvo odstranit po tisíciletí. O úspěšnosti není třeba se zmiňovat. To samozřejmě neznamená, že se nemáme pokoušet změnit společenské návyky. Ale nesmí se tlačit na pilu – buď se ohne, nebo praskne. Líp řezat nebude.

Na závěr mýtus šířený ženami: jsou věcnější a míň toho při jednáních namluví, protože mají ještě jiné povinnosti. Kouzlem nechtěného se první blok besedy natáhl o symbolických 50 %...








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.