Premiér Topolánek vyznamenal bratry Mašíny za hrdinství v odboji proti komunistické supermoci padesátých let, a polovina národa s tím nesouhlasí. Že prý to byli vrazi a ne hrdinové, a raději by se to mělo nechat spát a nedotýkat se toho. A logicky domyšleno, že prý beztak žádný odboj proti komunismu neměl cenu a ani neexistoval. A proto ani není třeba uznávat třetí protikomunistický odboj jako část naší historie.

Tak jsem to slyšel mezi lidmi.

Je to jako bychom zapomněli na dobu, v které se Mašínové dali do boje. Vzpomeňte si, vy mladší, co vás učili ve škole. Vy ještě mladší si nechte vyprávět o tom, jak to tehdy bylo. Vzpomeňte si, vy starší, co tehdy psaly noviny. Noviny tehdy na každé stránce papouškovaly soudruha Stalina, Gottwalda a jim podobné, že žijeme v období třídního boje, že se třídní boj zostřuje každým dnem, že se musí nemilosrdně postupovat, likvidovat a ničit třídního nepřítele, že každý musí být bdělý a ostražitý, že děti mají udávat rodiče jako tehdejší pionýrský "hrdina" Pavka Morozov.

Byla to doba krutá a nelítostná, a ti, kteří ji takovou vytvořili, se dnes do televize usmívají jako utřinosové, jako kdyby oni byli ti nejsvětější a nejlaskavější a jako by milovali tento národ láskou nezištnou a obětavou až za hrob a na věky věkův. Přečtěte si naši tehdejší povinnou školní četbu, Stalinovy Otázky leninismu, abyste viděli, jaké to tehdy bylo. Jen jeden citát ze stránky 33 tohoto dílka:

"Je třeba splnit alespoň tři hlavní úkoly, které se vynořují před diktaturou proletariátu "druhého dne" po vítězství:
a) zlomit odpor statkářů a kapitalistů svržených a vyvlastněných revolucí, úplně potlačit všechny jejich pokusy o obnovení moci kapitálu;
b) zorganizovat budování tak, aby všechen pracující lid byl semknut kolem proletariátu, a provádět práci tak, aby byla připravena likvidace, úplné odstranění tříd;
c) ozbrojit revoluci, zorganizovat armádu revoluce k boji proti vnějším nepřátelům, k boji proti imperialismu."

To je, co chtěli. Prakticky to znamenalo vyhlášení války značné části obyvatelstva, a proto miliony mrtvých a zničených, hladomory a Gulag. Tak to bylo, a člověk nevěděl, kdo je kdo, kdo se jen bojí, kdo je přesvědčený a poslušný, kdo si co myslí, kdo věří a kdo se jen snaží přežít. Kdo se pokusil tehdy proti tomuto nelítostnému systému komunistické nadvlády bojovat, mohl se sice posadit a uvažovat o slitování nad ubožáky, ale asi by se vděku od nikoho nedočkal.

Komunisté jsou odjakživa znalci na vymýšlení lží. Když po válce přecházeli přes naše území protikomunističtí partyzáni z Ukrajiny, udělali z nich lupiče a vrahy Banderovce. Když po roce 1968 odcházeli naši emigranti, nebylo to proto, že se jim celý komunismus hnusil, ale aby, říkali soudruzi, bez práce bohatli a tyli. Když v osmdesátých letech Poláci měli Solidaritu, bylo to proto, učili soudruzi, že Poláci nechtějí dělat. Z Mašínů dělají lupiče a ne to, co opravdu byli, bojovníci proti nelidskému systému. Bolševici mají tendenci každého, kdo nechce v jejich systému žít a poslouchat, prohlašovat za ziskuchtivce, podvodníka a zloducha. Toho i teď vidíme moc. Tak to bude až do konce jejich existence.

Škoda je, že se k Mašínům nepřidali jiní.

Argumenty, které postkomunisté proti Mašínům užívají, jsou zcela absurdní. To je jako kdybychom oslavovali svůj boj proti nacismu, ale jen za podmínky, že by nikomu z Němců nebylo ublíženo. Jako bychom žili jako světci za všech válek, které náš národ potkaly. Jako kdyby Rusové nejdříve rozdělili fašistům chléb a sůl, a pak by se zeptali, koho mohou plesknout. Mašíni bojovali za nás, za naši vlast, jejich motiv nebyly loupeže a vraždy, a my se styďme.