Potkal jsem před pár dny kolegyni, svou bývalou studentku, která tč. tráví mateřskou dovolenou s již třetím dítkem. Pochopitelně, řeč se musela stočit na potomstvo, už proto, že jí na odborné věci mnoho času nezbývá.
"No, nejstarší už chodí do první třídy a už se vybarvuje. Vytáhl mi z kabelky tisícovku a tvrdil, že ji našel před sámoškou."
"A co jsi udělala?"
"Zapracovala vařečka."
"Tož pospíchej, děvče, pospíchej, než nám soudružka Džamila schválí svůj nový zákon."

V tvorbě našich zákonů se stále více prosazuje levičácká filosofie: Neumíme prosadit dodržování stávajícího zákona, tak místo revize mechanismů jeho prosazování zpřísníme zákon.
Ono to má své výhody: Zpřísnění postihne řadu do té doby naprosto bezúhonných občanů (kteří budou pochopitelně exemplárně potrestáni) a to vylepší statistiku ohledně procenta "vyřešených případů". Skutečnost, že absolutní počet fatálních selhání systému zůstává stejný, pokud nenarůstá, zůstane skryta ve výkaznictví orientovaném na předvádění procent "vyřešených případů".
Tento postup je naprosto univerzální a setkáváme se s ním v mnoha zdánlivě nesouvisejících oblastech:
- Nejsme schopni zvládnout distributory heroinu v centru Prahy? O to víc zmáčkneme nějaké studentíky s pár kytkami konopí v květináči. Případně uděláme teatrální zátah na parkinsonika, kterému zabírají předražené šmejdy od světových farmaceutických firem o něco míň, než je obvyklé, a dovoluje si zbavit se zcela svých potíží užíváním THC (navíc, pochopitelně, samoléčením ohrožuje ekonomiku našeho zdravotnictví: nenavštěvuje lékaře, neplatí příslušné regulační poplatky a dokonce neplatí ani za recepty).
- Nejsme schopni zvládnout nebezpečné ožraly sedící za volantem s několika promile? Nasadíme "nulovou toleranci" na alkohol. Bez ohledu na statistiky, ukazující, že všechny evropské státy, které připouštějí alkohol za volantem (v rozptylu od 0,2 do 0,8 promile) mají méně nehod i méně úmrtí na silnicích než my, ať už to vztáhneme na obyvatele a rok, nebo počet obyvatelem ujetých km a rok.

Ochrana dětí je, pochopitelně, velmi emotivní záležitost, a velice snadno se v ní dá potlačovat racionální argumentace. S argumentem typu "vy chcete ubližovat našim dětem" (často proneseným bezdětnou feministkou, ale to už je jen "třešnička na dortu"), se polemizuje velmi obtížně, zejména pokud protistrana demonstrativně odmítá použít byť jen zanedbatelné intelektuální úsilí k analýze věcných argumentů.

Děti před časem začaly být, pochopitelně po příkladu (a příkazu) EU, "chráněny" před prací. Předkladatelé příslušné normy nám vykreslovali hrůzné obrazy bledých dickensovských dětiček, makajících 16 hodin denně a zbytek času spících schoulené na hromadě zamaštěných hadrů vedle soustruhu. V praxi to ovšem znamenalo zákaz pomoci dětí v rodinných podnicích: "Pepíku, zameť mi dílnu", či domácnostech: "Mařenko, až přijdeš ze školy, vyluxuješ obývák". Tedy aktivit, které zcela jednoznačně pozitivně formují osobnost dítěte, aniž by mu jakkoli mohly ublížit. Je zajímavé, že předkladatelé této normy nemají problémy s dovozem čínského a jiného asijského zboží, jehož dětští výrobci by si přechodem na podmínky vykreslované v Dickensových románech vesměs výrazně polepšili.

Kýble demagogických žvástů člověk musel přetrpět na stránkách našeho tisku v souvislosti s dětskými autosedačkami. Dodnes postrádám základní informaci: Kolik dětí za dostatečně dlouhé období (nejlépe rok a víc) je účastníky autonehody v autosedačce a zahyne, kolik jich za stejné období je při nehodě v autosedačce a nezahyne, a stejná dvě čísla pro stejné období pro děti bez autosedaček. Tato magická čtyři čísla by umožnila pomocí poměrně elementárního výpočtu (kontingenční tabulka 2 x 2) vypočíst, jak moc klesne (a zda vůbec) riziko úmrtí nebo poškození zdraví dítěte umístěním do autosedačky a kolik dětí ročně tato předražená vymoženost zachrání. Už skutečnost, že cena dětské autosedačky zpravidla převyšuje cenu komerčního životního pojištění za dobu než z ní dítě vyroste, ukazuje, že něco není v pořádku. Pečlivé utajování zmíněných čtyř čísel (včetně nedostupnosti statistik, z nichž by se dala vytáhnout) uvedené podezření leda posiluje.
Takže pro zastánce autosedaček: Nechci žádné do zblbnutí diváků předváděné animace o "záchranném potenciálu dětské autosedačky", už proto, že jsou k vidění lepší i v béčkových filmech a jejich hodnota jako "vědeckého důkazu" je naprosto srovnatelná s filmovými triky. Chci výše uvedená čtyři čísla (pochopitelně nezávisle ověřitelná), nic víc.
Navíc i zastánci autosedaček se zpravidla nejsou schopni dostat přes maximum několika desítek "dětí, co zemřely proto, že nebyly v autosedačce" ročně - a toto číslo zcela jistě nemají podhodnocené.
A zde je právě názorně vidět absenci myšlení v širších souvislostech, typickou pro politicko náboženské fanatiky. Do nedávna měly výjimku rodiny s více než dvěma dětmi a některá další vozidla (např. taxíky), v minulých týdnech tato výjimka padla. Pominu skutečnost, že prosazování autosedaček "salámovou metodou" opět svědčí o nečistém pozadí celé akce (skutečně přínosné věci se takto prosazovat nemusejí). Spíše si dovolím položit dvě otázky: 1. Kolik žen ročně šlo nebo půjde na potrat jednoduše proto, že třetí dítě rodina do standardního auta při stávající legislativě nedostane?
2. Kolik rodin se dvěma dětmi se ze stejného důvodu rozloučí s plány na třetí dítě a bude předcházet tomuto problému antikoncepcí?
Z čehož logicky plyne otázka třetí: Kolik dětí tato legislativa "ochrání" tak důkladně, že se ani nenarodí?
Dovolím si vyslovit hypotézu, že v prvním případě půjde o číslo, převyšující počet "autosedačkou zachráněných" dětí minimálně o jeden řád, a že ve druhém případě se bude jednat o číslo deset až stokrát vyšší než to předchozí (pochopitelně s tím, že popsané rozhodnutí je multifaktoriální a musela by se počítat váha jednotlivých faktorů a nakonec propočíst podíl autosedaček; medicínská i sociologická statistika na to ovšem prostředky mají).
Nad tím, jak vymíráme, nejvíce kvílejí lidovci a další křesťansky orientovaní poslanci, ovšem jako řešení nabízejí pouze regres do poměrů předmoderních století, kdy byla antikoncepce nedostupná, potraty zakázány, a každá žena byla degradována na "mašinu k výrobě dětí" (pokud nešla do kláštera). Jsem toho názoru, že pokud chce stát rodiny s více dětmi (dvě děti v rodině na prostou reprodukci nestačí), tak by pro to měl udělat alespoň minimum: Zrušení nesmyslných zákonů, které tyto rodiny diskriminují. Do středověku, kdy prostor k pohybu ženy vymezoval trojúhelník "postel - kuchyně - kostel", se vracet nemusíme.

Hitem posledních dnů je, pochopitelně, v úvodu zmíněná nová legislativní iniciativa zelené ministryně Stehlíkové "proti týrání dětí".
Dnes a denně můžeme radostně (zatím ještě ne povinně a organizovaně) jásat: Už nebude docházet k tomu, že lékaři u dítěte objevi mnohočetné zlomeniny, podlitiny různého stáří po celém těle, ať už půjde o dítě dopravené do nemocnice s tím, "že spadlo", nebo přivezené "černými havrany" k zákonem stanovené povinné pitvě. A hlavně: Bude konečně nástroj, konečně umožňující úřadům došlápnout si na původce takovýchto bestialit.
Všeobecné blažené hýkání na levé části politického spektra, včetně předkladatelů "zákona o týrání" alespoň vyvolává dojem, že státní instituce, ani státem podporované instituce nevládní, do okamžiku schválení tohoto zákona nemají naprosto žádný prostředek, který by podobným jevům zabránil, nebo alespoň umožnil jejich potrestání. Naši goebbelsové se spoléhají na to, že "běžný občan" má jen mlhavé ponětí o trestním právu, případně si nedokáže propojit, že by se vražda dítěte mohla posuzovat podle stejných paragrafů, jako vražda dospělé osoby (a totéž platí i pro týrání, zmrzačení atd.). Snaží se zakrýt před "běžným občanem" skutečnost, že veškeré případy týrání dětí (i ty, které pro ně skončily fatálně), představují především selhání státních i nestátních institucí. Selhání, za které by normálně, ovšem nikoli ve státě, ale v řádně řízené soukromé firmě, následoval odchod zodpovědných pracovníků do fronty před pracák (a v některých případech i soud o uhrazení škody způsobené nedbalostí).
Demagogický propagandistický aparát jede naplno, aby z exemplárních případů selhání institucí, placených z našich daní, nadělal zdůvodnění tohoto nesmyslu a bič na nás samé. Zašlo to už tak daleko, že se ozvali i někteří soudci s iniciativou, "že za facku zavírat nebudou", byť je legislativní návrh koncipován přesně tak. Může to být pokus o zlomení, rozmělnění, celospolečenského odporu proti navrhovanému paskvilu, jaký asi předkladatelé neočekávali. Na druhé straně, i kdyby to bylo myšleno vážně a upřímně, soudci tu nejsou od toho, aby upravovali (byť sebeidiotštější) zákony. Je-li v zákoně výslovně napsáno "za facku pět let v gulagu s poznámkou 'návrat nežádoucí'", musí to soudce chtě nechtě respektovat. Jinak je špatný soudce, byť to myslí sebelíp.
Navrhovaná legislativa o "týrání" staví mimo zákon prakticky všechny výchovné prostředky, které má rodič k dispozici. Rozeznává totiž i "psychické týrání", kterého se dopustíte např. tím, že dítěti za prohřešky zakážete televizi, počítač nebo oblíbené jídlo. Výsledkem bude zcela jistě zelenými soudruhy žádaný stav, kdy rodič bude mít vůči dítěti řadu povinností, ale nebude mít sebemenší možnost usměrňovat jeho chování. Snad s výjimkou vzdání se rodičovských práv a předání dítěte do ústavní péče (ovšem už vyhrožování něčím takovým může být "psychické týrání").
Lidové úsloví "roste jako dříví v lese" jednoznačně popisuje vzniklou, a zřejmě žádoucí, situaci.
Pochopitelně, i tato "ochrana" je silně demotivující pro rozhodnutí pořídit si dítě a už jsem se opakovaně setkal mezi mladými lidmi s názorem, že za této legislativy "dítě ani náhodou".

Otázka, proč je takováto "ochrana" prosazována, je zcela jistě legitimní. Odpověď je jednoduchá: Protože socialismus. Socialismus, který jsme ještě pořád neuklidili po předchozím režimu (z mnoha různých a někdy i protichůdných důvodů). I socialismus nový (v mnoha ohledech horší), který na nás hrnou bruselští úředníci nezvládnutelným proudem direktiv.
Dětské sedačky jsou typickou ukázkou korupční socialistické legislativy. Budu-li vyrábět bezcenný šunt, u něhož ale poměr mezi výrobní a prodejní cenou bude někde mezi 1:10 až 1:100, pak budu silně motivován na podpoře legislativy, nařizující občanům tento šunt pod hrozbou vysokých pokut a dalších sankcí koupit. A, jak říkal už Alexandr Makedonský: "Žádná pevnost není dost nepřístupná na to, aby se do ní nedostal osel s nákladem zlata". Zákon pochopitelně schválí většina zákonodárců, zblblá masívní propagandou, řízenou placenými PR agenturami a dobře zaplacenými lobbysty (o dobře zaplacených poslancích odmítám spekulovat). Obrana proti něčemu takovému? Omezení socialismu, tedy možnosti aby se stát vůbec zabýval takovýmito soukromými aktivitami. (Ale když mohou policisté dělat reklamní agenty pro pivovar, proč by poslanci nemohli nařizovat koupi dětských autosedaček, že?)
"Ochrana před prací" i "ochrana před týráním" jsou dle mého soudu spíše ideologickou záležitostí. Základním cílem je vytvořit nevychovanou generaci, která bude současně nevzdělatelnou (protože až dorazí do škol, tak zlikviduje i to málo pozitivního, co v našem školství ještě zbylo a znemožní vzdělávání menšiny, kterou by rodiče v poloilegálních podmínkách řádně vychovali). Socialismus nepotřebuje pracovité, vzdělané a inteligentní lidi. Právě tito lidé se stávají nositeli "maloburžoasních" hodnot. Právě tito lidé představují největší zdroj odporu proti různým projektům levičáckého sociálního inženýrství. Špička sociální pyramidy je nepočetná a dá se snadno ovlivnit, už proto, že zpravidla má jen velmi omezenou představu o sociální realitě. A ideální "socialistická" sociální pyramida má pod tou špičkou už jen základnu, pokud možno co nejméně vzdělanou (což se nevylučuje s rozdáváním VŠ titulů) a co nejsnadněji manipulovatelnou. V ideálním případě je její příslušník silně závislý na státu (např. musí dostávat sociální dávky, protože z platu nevyžije) a neumí se postarat sám o sebe v případě nouze (což vzdělaný, vychovaný a pracovitý člověk téměř vždy nějak zvládne; v nejhorším emigruje).
Může se to zdát jako naprostá pitomost, protože nositeli ekonomické prosperity jsou právě lidé kvalitní, vzdělaní a vychovaní (vytvářející tzv. střední vrstvu). Tedy i socialistům by mělo dojít, že likvidací těchto lidí zlikvidují ekonomiku společnosti, zejména schopnost reagovat na změny trhu, vznik nových technologií, i změny v mezinárodním konkurenčním prostředí obecně.
Dle mého soudu to některým opravdu nedochází, protože mentálně nezvládají ani elementární ekonomické souvislosti (svého času jsem vlastním očím nevěřil, když noví sousedé po výplatě jedli uherák a chlebíčky s kaviárem a týden před výplatou si chodili půjčovat po krajíci chleba pro hladové děti a dělali to tak léta bez schopnosti se sebeméně poučit z vlastní zkušenosti).
Jiným to dochází, ale jejich ideologie je vede k přesvědčení, že socialismus toto nějak vyřeší. Konec konců, horování radikálnějších zelených za přeměnu Evropy v síť samozásobitelských zemědělských komun hovoří za vše. Pravděpodobně mají i vyřešen osud těch cca 80% evropanů, kteří by se na této ekonomické základně stali přebytečnými, neuživitelnými. Jejich ideový souputník Pol-Pot to v Kambodži za vlády Rudých Khmerů řešil úderem motykou do zátylku. Nejspíš mají ideově připraveno nějaké podobné řešení, jen s tím zatím nejdou na veřejnost. Zcela jistě by také využili vykořeněnou mladou generaci k vytvoření dětských armád, likvidujících beze slitování a svědomí všechny, na které vůdcové ukáží prstem (příkladů by se našla řada, nejen ta Kambodža).
Předpokládám, že někteří jsou si naopak velice dobře vědomi toho, že škodí, ale motivuje je narůstající konto v některé ze zahraničních bank, protože vzdělaná a výkonná evropská populace představuje riziko a potenciálního konkurenta pro řadu mimoevropských zemí. Pro knížecí rady, přicházející z některých "vyspělejších" zemí v rámci EU i mimo ni, mám ještě jedno vysvětlení: Ve všech zemích, kde tento nesmysl zavedli, narostla do deseti let o řád i ještě víc frekvence sociálně nežádoucích jevů u mládeže (záměrně to formuluji takto široce, protože s pojmy jako "dětská kriminalita" se dá poměrně snadno statisticky čachrovat a vyrábět z černého bílé). Jim už ta koza chcípla, tak proč nezařídit, aby chcípla i nám?