Je to již dávno, někdy v roce 2004, kdy jsem napsal následující text. Ani nevím, zda někdy někde spatřil světlo světa. Jakkoli uplynula dlouhá doba, nemám, co bych na něm měnil. Po jeho přečtení jsem si uvědomil, že věci nejdou k lepšímu, ale spíše k horšímu. Takže napřed onen text:

Neviděli jsme se osmnáct let. Přijel jsem na letiště do Ruzyně asi o hodinu dříve - lepší dříve, než pozdě. Jirku jsem viděl naposledy na jeho promoci v roce 1988. Nad ránem mi pak sdělil, že to tady nevydrží. A opravdu pár dní poté emigroval. Patřil tedy k těm, kteří odešli krátce před tím, než se jejich rodná země dočkala svobody.

Poslední zprávy jsem o něm měl ještě před listopadem 1989. Dostal se do Kanady a později se usídlil na Aljašce. Dokonce se snad oženil s nějakou indiánskou dívkou. Domů se vrátit nechtěl. Věřil tomu, že se u nás mnohé změní. Nevěřil však tomu, že se změníme my.

Jirka vystudoval historii, která byla jeho koníčkem již od gymnaziálních let. Věděl tedy své. A nedávno mi napsal, že se přijede podívat. Tady již dávno nikoho nemá. Žil sám s maminkou, vdovou po v Jáchymově zavražděném politickém vězni, která krátce po jeho emigraci zamřela steskem a s nevyslovenou otázkou, co je to za společnost, která jí vzala dva nejlepší chlapy jejího života.

Chodil jsem nervózně v letištní hale a přemítal, jestli Jirku po tolika letech poznám. Bylo to zbytečné. Vypadal téměř stejně, jako když jsme se naposledy viděli nad ránem v pražské restauraci U medvídků. Udělal jsem si pro něj pár dní volna, pouze to dopoledne druhého dne Jirkova pobytu jsem měl neodkladné povinnosti. Nechal jsem mu v kuchyni na stole kopec novin a vybraných časopisů, aby se zorientoval.

Když jsem se po pár hodinách vrátil, Jirka seděl, pil kávu a podle toho, že noviny a časopisy byly rozmístěny téměř všude, pochopil jsem, že je přelétl všechny. Čekal jsem spoustu otázek a byl jsem připraven s ním v mnohém souznět, něco mu i vysvětlit a něco nechat nevysvětlené, protože i já nerad slyším věty tázací začínající slovy - jak jste mohli… Ale Jirka čekal, až se stereotypně zeptám.

Tak co? No, povídá, dobrý. A mlčel. Dobrý, dobrý, povídám. Myslíš jako všechno dobrý? Ne, povídá Jirka. Všechno ne, ale to je všude. Jen jednu věc nemohu pochopit. Jak jste mohli pojmenovat sportovní ligovou soutěž po alkoholickém nápoji, kterým pivo nesporně je? Vždyť sport má vést také k tomu, aby se nechlastalo? A to byla asi jediná otázka, na niž jsem po osmnácti letech Jirkovi neuměl, ale skutečně neuměl odpovědět.

Kdyby přijel Jirka dnes, měl bych pravděpodobně další problém. Neuměl bych mu odpovědět na otázku, proč je jiná sportovní liga pojmenována po společnosti, kterou živí hazard. Hazard, který mimo jiné ničí rodinné životy, jednotlivce a zcela bezostyšně převálcovává značnou část příjemců sociálních dávek. Samozřejmě – hazardní hry existují všude na světě a většina států je povoluje. Většina států si také umí zajistit, aby nedocházelo k situacím, v nichž budou tak trochu vykořisťováni ti, kdož systém sázení zcela nechápou a žijí v představách, „že konečně musejí zbohatnout“.

Ale jinak nic proti hernám a kasinům. Ale pojmenovat po firmě, která je takto organizuje, je poněkud zvrácené. Nejsem žádný puritán, ale proč by měli mladí lidé zajímající se o sport vyrůstat se slogany a s názvy týkajícími se pití piva a hraní hazardních her, používanými pro označení jinak čestných sportovních klání?

Naštěstí (?) nemusím Jirkovi na jeho případnou další otázku odpovídat. Nemá, proč by sem jezdil, jak mi svého času napsal. A navíc by mi mohl na to říci, že již při své emigraci nevěřil, že se změníme. Já bych mu sice mohl uvádět příklady mnoha lidí, kteří se hodně změnili, ale vím, že on by mi odpověděl, že to myslel, jako že se v „globálu“ nezměníme. A měl by bohužel (zatím) pravdu.