Svého času strašil Václav Klaus všemi možnými ismy, které nás ohrožují. Tenkrát působil komicky, husí kůži mu totiž naháněl ekologismus, lidskoprávismus a bůhvíco dalšího.

Jenže dnes se začínají vynořovat bubáci, kteří již v minulosti nejednu spoušť napáchali, třeba fašismus či rasismus. Stačí se podívat na hákovými kříži počmárané kavárny a obchody zapojené do projektu Hate Free nebo do slovenského parlamentu.

Je tu ale ještě jeden ismus, na který zapomínáme. Ne snad, že by se chtěl vrátit, ale mnozí cítí potřebu jej přinejmenším historicky rehabilitovat. Jde o feudalismus. Problém není v krotkých propagátorech konstituční monarchie, nýbrž v uctívačích středověku.

K nim se v sobotu přiřadil i kardinál Dominik Duka. Ve svatovítské katedrále na mši věnované Karlu IV. vzýval tehdejší „zlatou dobu“, která prý stála na „spravedlivém uspořádání společnosti“. Zatímco prezident Zeman hledá pro stabilizaci společnosti inspiraci v Číně, katolický primas zůstává u nás doma, jen se vrací o necelých 700 let zpátky.

Když Tomio Okamura na národoveckém mítinku na Václavském náměstí týž den provolával, že „náš král a císař by nikdy neprodal republiku cizákům, ať by byli odkudkoliv“, a že „náš dobrý král a císař byl upřímný vlastenec, nikdo v zemi nesměl zastávat úřad bez znalosti češtiny a donutil i německé kurfiřty a nejvyšší hodnostáře Svaté říše římské, aby povinně učili své děti česky,“ mohli jsme to mít za projev politického populismu. Poslanec potřebuje před volbami nějaké ty body, zvlášť když konkurence mezi extremisty je silná.

Jenže kardinála žádné volby nečekají, takže jeho úvaha bude nejspíš upřímná. Jen nevím, nakolik v době, kdy díky demokracii smazáváme rozdíly mezi společenskými skupinami, pohlavími či náboženstvími, dokáže oslovit širší publikum. Nebo byste snad stáli o středověkou spravedlnost, zejména tu sociální?

Dominik Duka však aspoň nabídl alternativu k cestě, kterou ukazuje papež František.

Když jej 7. května srovnával v Lidových novinách s Janem Pavlem II., mimo jiné uvedl: „Jeho přístup k lidem není přístupem univerzitního profesora, není to ani přístup, který měl papež Wojtyla. I on dovedl oslovit davy, ale mluvil v úplně jiné situaci. A především byl Evropan, věděl, co jsou dějiny nacismu a komunismu a jak těžká byla cesta k opravdové svobodě. Věděl, že svoboda je nedělitelná.“

Explicitně to sice nezaznělo, ale z těchto kardinálových vět člověk získá dojem, že František je tak nějak „mimo“. Jiní katoličtí konzervativci mu rovnou spílají do komunistů. Přitom stačí, aby k humanitární krizi, na níž se podepsal zahraniční a bezpečnostní politikou také Západ a jež vyústila v masivní migraci, přistupoval humanističtěji než například tuzemské katolické špičky.

Dukova postoje k papeži a k uprchlictví si už všiml i britský list The Independent. Text jeho komentátora Roberta Fiska sice má své mouchy, ovšem výzva Dukovi, aby se poučil z biografie prezidenta tzv. Slovenského státu Jozefa Tisa, jenž rovněž nosil kněžské roucho, uhodila hřebíček na hlavičku. Vždyť poslední, od koho bychom čekali, že bude třídit, kdo a v jakém pořadí má nárok na naši pomoc, je profesionální hlasatel víry, soucitu a pokory.

Není ale on nakonec pan Duka také víc politik, než duchovní? Přinejmenším jeho blízkost k prezidentům Klausovi a Zemanovi to naznačuje. Kdyby se ale jemu blízké pojetí klerikalismu a feudalismu prolnulo s nebezpečnými, leč stále populárnějšími Ismy z dnešních náměstí, ocitla by se demokracie před zásadní zkouškou.