Loni v březnu jsem podal návrh na státní vyznamenání pro Pavla Wonku. Nebyl jsem zdaleka první.

Jediné, co jsem o procesu návrhů na státní vyznamenání věděl, bylo to, že se musí podat k určitému datu. Rok před tím jsem jako reakci na novinový článek navrhl městu Hradec Králové pro Pavla Wonku udělení čestného občanství. A protože ten návrh prošel celkem hladce, nečekal jsem při udělování státního vyznamenání zásadní problémy. Koneckonců, Pavel Wonka obětoval v boji s přesilou normalizační totality svůj život, takže se mi zdálo, že není příliš co řešit, maximálně to, proč nebyl vyznamenán už dávno.

Ještě večer před odesláním jsem piloval text a procházel všechny použité prameny ve snaze najít možné nesrovnalosti. Při tom jsem pořád narážel na nějaké závěry "Dočasné komise předsednictva České národní rady pro vyšetření okolností smrti Pavla Wonky". Ale ať jsem přes internet hledal, jak jsem hledal, nikde jsem tento text nemohl najít. Tak jsem návrh nakonec v poslední možný termín poslal a doufal jsem. Pořád ale mi to vrtalo hlavou a protože jsem se virtuálně trošku znal se senátorem Štětinou, obrátil jsem se na něj a jeho asistentku s prosbou o pomoc v přístupu k tomu tajuplnému dokumentu a v prosbě jsem také zmínil, proč to chci. To bylo v pátek večer českého času.

Paní Hájková mi obratem odpověděla, že bude příští týden mimo a že dokument sice nemá, ale co se týče toho návrhu, že uvidí, co se dá dělat. V pondělí se mi ozval pan Štětina (který byl nedostupný v pátek), že pátrá po osudu mého návrhu. Nejenže ho vypátral, ale jelikož já jsem ten návrh podal v řádném termínu a protože on byl předešlý týden mimo Senát, uplatnil možnost můj návrh adoptovat zpětně. Během několika následujících dní, kdy bylo nutné podat návrh znovu na patřičném formuláři atd., se mnou pan Štětina komunikoval a po tom, co bylo vše zajištěné, podal o tom návrhu zprávu světu na svých facebookových stránkách.

Že adoptování návrhu občana senátorem nebo poslancem je nezbytné pro další projednávání návrhu, bez kterého návrhy končí v koši, je procedurální krok, o němž jsem neměl ani nejmenší tušení, a to i přesto, že podobně tomu přeci bylo v Hradci Králové, kde se mého podnětu na udělení čestného občanství Pavlu Wonkovi rok před tím ujala radní města Lenka Jaklová. Podotýkám, že už pěkných pár let žiji na druhém konci světa a že jsem se s panem Štětinou ani s paními Jaklovou a Hájkovou nikdy ani nesetkal. I přesto mi pomohli v něčem, co pomoc potřebovalo, a udělali to okamžitě, bez ptaní a s naprostou samozřejmostí. Viděli, že je potřeba pomoci, a pomohli. Jak jednoduché, že. Pro někoho; ne pro mnohé. Jsem jim za to dost vděčný.

Co se týče té závěrečné zprávy Dočasné komise, nebudu vás příliš napínat: k dokumentu jsem se dodnes nedostal, tak ani nevím, co ta komise vyšetřila nebo nevyšetřila, doporučila nebo nedoporučila. Faktem ale zůstává to, že nikdo z těch, kdo mají neoddiskutovatelný podíl na vraždě Pavla Wonky, nebyl dodnes potrestán. Všeobecně se o tom ví a nikdo s tím nic nedělá. Ale to je téma na jiný článek.

A můj návrh? Uspěl jsem s ním jen napůl - senát můj návrh doporučil, panu prezidentu Klausovi se však příčilo dávat vyznamenání in memoriam. Že smrt Pavla Wonky byla důsledkem jeho boje proti takzvanému komunismu, ho jaksi nezajímalo. A to raději nechám bez komentáře. Jediné, co jsem mohl v takové situaci dělat, je podat letos návrh znovu, což jsem učinil.

Od smrti Pavla Wonky uplynulo v pátek už čtvrt století.