Když nastupoval Ivan Langer na místo ministra vnitra, roznesly se pověsti o tom, že je to špatný charakter, grázl, že bude dělat chyby a že to bude teroristická hrůzovláda a že uvidíme. Čekal jsem, co uvidíme a co z toho bude. A vbrzku hle, skutečně, ministr Langer představil veřejnosti přes třináct kilometrů složek StB, které byly na ministerstvu vnitra porůznu skladovány a zachráněny před zničením a budou nám dnes velmi podrobně říkat, kdo spolupracoval s StB a jak hodně. Těším se, že se konečně dozvíme, co o nás šveholili upravenci na vyslanectví a mnoho jiných věcí. Z tohoto nadělení už víme, jak spolupracoval s StB bývalý premier Tošovský, že u estébáků byl i Mečiar (což se už předtím všeobecně vědělo) a Václav Neckář (což se moc nevědělo).

Jedno je zcela jisté: pozůstatky bývalého režimu v našem státě stále ještě v hlavách lidí straší a dlouho strašit budou. Proto je správné, když se ministr Langer minulostí také zabývá. Minulost nám řekne mnoho o motivaci lidí i o jejich povahách a nakonec i o budoucnosti.

Podobně to probíhá i v jiných postkomunistických zemích. Někdy je to i dost zapeklitý oříšek. V bývalé NDR byly sice materiály jejich Státní bezpečnosti, Stasi, uvolněny k všeobecnému použití už v roce 1992, ale jejich Staskaři, nebo jak je mám nazývat, před tím pečlivě spousty materiálů poničili. Začalo to už před pádem berlínské zdi. Nejdříve některé z dokumentů rozcupovali strojem na proužky, to je tzv. shredding, pak se jim ale jejich stroje pokazily a tak dokumenty trhali ručně. Musela to být obrovitá práce. Trhali dnem i nocí až do křečí v rukách.

Rozzlobení občané však tyto dokumenty zabavili dřív, než je soudruzi stačili spálit, a tak je dnes v Magdeburku na březích Labe obrovité skladiště naplněné šestnácti tisíci pytli drobně roztrhaných dokumentů tajné bezpečnosti. Nejprve tyto pytle útržků plesnivěly patnáct let. Pak se v Magdeburku pokusili skládat útržky ručně, ale zjistili, že jejich týmu třiceti pracovníků by to trvalo osm set let, než by celý sklad dali dohromady.

Během studené války mělo východní Německo asi 90 000 agentů, kromě asi 300 000 „neoficiálních informátorů“. Složky u nich mělo asi šest milionů občanů, tedy asi třetina obyvatelstva východního Německa. Bylo popsáno plno papíru, každý psal, mnohé papíry byly naprosto zbytečné, ale to se pozná až po znovusložení dokumentů. V každém případě to bude obrovitá biografie, a často autobiografie německého života po dobu čtyřiceti let diktatury strany.

Pak v berlínském Frauenhofer Institut for Production Systems and Design Technology vyvinuli algoritmy na opětovné složení dokumentů. Počítače budou pracovat dnem i nocí. Skenery budou brát v úvahu barvu papíru, tlouštku i směr písma. Potřeba paměti je nesmírná, až 64 terabytů. Čtyřicet pět milionú stránek dokumentů se mají rekonstruovat. Je to obrovská hra na puzzle.

Soukromý zájem asi nebude příliš velký. Kdo by se zajímal o to, co o něm napsal manžel nebo manželka, sourozenec, syn nebo dcera, soused nebo kamarád. Řekli a napsali to často pod tlakem, ze strachu nebo z jakýchkoliv jiných pohnutek. Je to dávno a máme jiné starosti.

O program však budou mít zájem i v jiných zemích, v Jihoafrické republice, v Chile, v bývalé Jugoslávii a v Iráku. Nechutné diktátorské režimy nejsou omezeny jen na postkomunistickou Evropu.

A tak se zamysleme, jak zmatené bylo minulé století, století Hitlera, Stalina, Gottwalda, Otto Grotewohla a mnoha jiných. Jedni psali reporty, druzí je trhali a muchlali a dnes mohutné počítače skládají historii dohromady. Kolik tam bude pokroucených osudů, kolik neštěstí. Budeme už lepší?