16.10.2019 | Svátek má Havel


SPOLEČNOST: Bude co slavit?

8.10.2019

V souvislosti s výročím listopadových událostí se na sociálních sítích stále častěji vyskytují prohlášení těch, kteří tvrdí, že žádný důvod k oslavám tohoto výročí není, a že tedy oni slavit nebudou. Zdá se však, že celá tato diskuse není jen o událostech listopadových dní 1989, ale že jde o hlubší debatu o naší nedávné historii. Nejen o událostech, ale spíš o jejich chápání a vlivu na běžný, denní život obyčejných občanů.

Když si vzpomenu na desetitisíce lidí, na které jsem se v listopadových dnech díval z balkonu Melantrichu, ptám se dnes, co si ti lidé vlastně přáli, co chtěli a co nechtěli. Kolik z nich si umělo představit, nebo si dokonce přálo přesně to, co prožíváme nyní?

V minulém režimu nikdo nesměl vlastnit nebo užívat více než jeden byt. Ale na straně druhé nikdo nemohl vlastnit stovky bytů a ty se ziskem pronajímat chudším spoluobčanům. Je pravda, že tehdy v osobním vlastnictví mohl mít občan jen asi 400 metrů půdy, ale na straně druhé nikdo nemohl vlastnit rozsáhlá území, kam zakazuje vstup svým spoluobčanům, nebo vlastnit „panství“, která jeho předci mohli získat, jen když ostatní lidé nebyli občany, ale poddanými. Chcete si vybrat?

Mieczyslaw Rakowski, poslední nejvyšší představitel polských komunistů, si v devadesátých letech novináři Geertu Makovi stěžoval: „Proč jsme lidem nedali více svobody, proč jsme je nenechali jít svou vlastní cestou, nenechali je obchodovat a cestovat? Byli jsme hloupí, všechno jsme chtěli určovat…“ A o to právě šlo. V listopadu 89 došla mnoha lidem trpělivost, ale tehdy určitě nevolili mezi dnešním kapitalismem a tehdejším socialismem, ale spíše si přáli to lepší z obou. Ale bylo to vůbec možné?

Debaty, nebo spíše výkřiky nad smutnou událostí v posledních dnů, úmrtím Karla Gotta, učinily tento stav ještě méně přehledným, než byl dosud. Vyčítá-li dnes kde kdo Gottovi, že byl „loajální s komunistickým režimem“ nebo se podílel na „blasfemii normalizačního režimu“, a nám všem se připomíná nedostatek „života v pravdě“, pak chybí vědomí o tom, jak málo se politika odráží v denním životě obyčejných občanů.

Že jít do práce a postarat se o děti museli v únoru 1948, stejně tak jako v listopadu 1989 a budou muset i listopadu 2019. Jenom je nějak problém v tom, že lidé tuší, že minulý režim byl sice nepřijatelný, ale jen do jisté míry.

Jistě budou rozdílné pohledy na minulost i současnost těch, jejichž osudy nám zprostředkovává třeba Post Bellum, a těch, kteří nevědí, zda ještě v lednu příštího roku budou dostávat mzdu, anebo jen sociální dávky, těch, kteří musí platit stále se zvyšující nájem a nevědí, kde a zda budou bydlet za rok, nebo těch, kteří vidí, že za lidská práva je považováno všechno možné, jenom ne spořádaný život jejich rodin.

A jistě i těch, kteří vidí, že představy o budoucnosti jsou jen, jak nedávno napsal v jiných souvislostech ekonom P. Kohout, „dobrá zpráva pro majitele nemovitostí, špatná pro mladé lidi nepocházející z bohatých vrstev“. Tyto pohledy na události, naši zem a svět jsou možná nesouměřitelné, leč přesto tvoří jednu jedinou součást společného povědomí národa. Jistě je co slavit. Přinejmenším to, že listopad 1989 nám zprostředkoval poznání, že takhle to dál nejde. Ať již jsme si to v těch dnech uvědomovali, či nikoliv. Nenechme se otrávit elitářskou nadřazeností těch, kteří se nám opět v souvislosti s listopadem určitě připomenou. Pokud nechceme slavit to, co je dnes, slavme to, co bude nebo může být příště. A listopad bezpochyby přinesl svobodu o tom nejen přemýšlet, ale i usilovat. Tak to dělejme. A opravdu to stojí za to.

Právo, 5.10.2019

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem

Autor je zástupce ombudsmanky



KRUTÁ REALITA: První měsíce po porodu byly peklo
KRUTÁ REALITA: První měsíce po porodu byly peklo

Měli jste možnost si přečíst o mém porodu a o pobytu v porodnici na šestinedělí. Nyní bych chtěla rozvést poslední a nejtěžší část mého příběhu. První půlrok mého mateřství.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.