SPOLEČNOST: Brýle pro Afriku
Strůjci projektu si jistě vysnili, že sesbírají brýle, odešlou je a tím zachrání stovky dětí od smrti. Ovšem tak jednoduché to není. Když se brýle, anebo jakákoliv humanitární pomoc, a to hlavně finanční, dostane do Afriky, podstatná část jí zůstane v rukou samozvaných vládců tamějších republik. Nic naplat, ať už je tam bída sebevětší, pod rouškou jakés takés demokracie si vládci jednotlivých republik z humanitární pomoci odkrojují dílem medvědím.
Dalším problémem, když už máme alespoň polovinu brýlí ve státě, dopravit je musíme na určené místo a vystříhat se přitom ozbrojených despotů, kteří loupí, ať už jde o místní dopravu nebo mezinárodní humanitární pomoc. Toto ovšem není jen doménou zločinců. I ti, kdož by měli zločince trestat, se nebojí humanitární pracovníky likvidovat, o čemž vypovídá předloňský masakr humanitárních pracovníků, ze kterého byla obviněna srílanská vláda.
Dejme tomu, že se několik brýlí dostalo až na místo, kde se budou rozdávat. Kdo ale zajistí, že každý dostane ty brýle, které potřebuje? Jeden jedinný oční lékař, který působí v nemocnici hlavního města Bangui, ke kterému denně přijde asi 120 pacientů, asi ne. Ten má jistě práce nad hlavu.
Dalším chytákem je, že organizace SIRIRI uvádí, že pro domorodce je nákup brýlí otázkou ročního platu, kdežto oni jim je zprostředkují za symbolický poplatek. Jenže co je symbolický poplatek? Polovina jejich ročního platu? Tři čtvrtiny?
Ať už jde o jakoukoliv humanitární pomoc pod taktovkou nestátních organizací, nikdy není pro cílené osoby zdarma. A to hlavně proto, že nestátní organizace nesbírají peníze, ale hlavně materiál, kterému nějak potřebují zaplatit dopravu a distribuci, a státní organizace sbírají peníze, jejichž podstatná část se zachytí v sítu tamějších vládců.
Ještě před sterými lety se domorodci živili kořínky, lovili zvířata a pěstovali zemědělské plodiny, tu a tam snědli nějakého misionáře. Ale od začátku otrokářství v 16. století, kdy otrokáři donutili domorodce kvůli dřevu bojovat proti příbuzným a hubit se navzájem, byli postupně domorodci nuceni více a více se vzdávat tradičního stylu života a žít podle pravidel Evropy, což znamená být náročnější na to, co jí, pijou a co dělají. To se ještě více prohloubilo se začátkem humanitární pomoci. Dnes už si těžko představíme afrického domorodce bez plandajícího trička a hrajícího si s prázdnou sklenkou od Coca-Coly. Tehdy si stát posílající humanitární pomoc asi těžko mohl uvědomit, že tím domorodcům jen přitíží.
Neplyne z tohoto tedy ponaučení, že by si každý stát měl hledět svého, své peníze investovat do svého a své bábovičky, písečné hrady a přerostlé pýchavky si stavět na vlastním písečku?