Vzdělání je nutné a potřebné pro rozvoj každé slušné a moderní společnosti. Proto by se v každém případě do vzdělávacích programů neměla míchat politika, čehož jsme bohužel svědky například v těchto dnech, kdy se zcela nesmyslně debatuje o tom, komu vzdělání ano, komu ne a dokonce s kým ano (se vzdělávat) a s kým nikoli (se nevzdělávat). Vzdělaní lidé v tomto směru mají totiž jasno. Politici nikoli.

Při této úvaze mě napadá, kolik významných českých vzdělanců bylo v době monarchie jmenováno doživotními členy Panské sněmovny, kolik z nich dostalo mnohá vyznamenání a řády z rukou císařských. Proč asi? Pro vyšší loajálnost Čechů? Nesmysl. V minulých staletích mnozí Češi zastávali nejvyšší státní či vojenské funkce a obstáli na výbornou.

Proč tedy? Inu proto, že všem šlo především o vzdělání. Neboť bez slušně a opravdově vzdělaných lidí funguje každý stát dost špatně, což pozorujeme (doufejme) již od roku 1989. Mohl by fungovat lépe, kdybychom vzdělané lidi pustili do politiky. Tomu se zatím velice úspěšně bráníme.

Je tomu bezmála 170 let. Významný český vlastenec a učenec, cestovatel dr. Bedřich Kolenatý byl jedním z prvních šesti profesorů brněnského technického učiliště, předchůdce dnešního Vysokého učení technického v Brně. Málokdo ví, že bylo založeno díky finanční podpoře S. M. Rotschilda jako technický německo-český ústav již v roce 1847, kdy jeho zřízení schválil císař Ferdinand I.

Ten předtím dovolil zmíněnému vídeňskému bankéři založit nadaci na podporu tohoto technického ústavu. A současně císař 13. září 1849 jmenoval oněch prvních šest profesorů, když dr. Bedřichu Kolenatému, prvnímu pokořiteli Elbrusu, bylo souzeno přednášet přírodní vědy.

Mimochodem, jedním z dalších oněch šesti profesorů byl například odborník na zemědělství Jan Helcelet. Nebylo v té době jiného tak usilovného propagátora českého jazyka, jakým byl právě tento profesor. Nikomu to v té době nevadilo, konec konců ani císaři a ani vídeňskému bankéři. Všem šlo přece o vzdělání.

Ono technické učiliště má poněkud pohnutou historii, nicméně v roce 1918 se stalo Českou vysokou školou technickou v Brně a v březnu 1937 byla škola přejmenována na Vysokou školu technickou dr. E. Beneše v Brně. Prezident Beneš byl současně se změnou názvu promován čestným doktorem technických věd. V roce 1926 zde získal tutéž poctu prezident Masaryk.

Přišla válka, uzavření vysokých škol. Již 18. října 1945 ruší prezident Beneš Německou vysokou školu technickou v Brně a české technické učení je obnoveno v původním názvu - Vysoká škola technická dr. E. Beneše v Brně.

O pár let později se Beneš najednou nehodil. Komunistická vláda v roce 1956 rozhodla o názvu, který platí dodnes - Vysoké učení technické v Brně. Beneš musel zmizet i z názvů ulic a náměstí. Na tom všem by zdánlivě nebylo nic divného. Školy i jiné instituce se různě jmenují a přejmenovávají. A to, že svět někdy divně odplácí? Ale to je jen taková drobnost. Když se Beneš začal zase před pár lety hodit těm, kterým se předtím nehodil, byl prohlášen div ne za svatého. A z jejich iniciativy byl přijat zákon, že se zasloužil o stát. Ale nikoho z těch komunistických poslanců nenapadlo, aby mu tu školu v Brně vrátili.

Svět někdy divně odplácí. Snad každý z nás by mohl vyprávět cosi na toto téma ze svých vlastních zkušeností. Výsady v tomto směru nemají ani slavní lidé. Ale vzdělávání je o něčem jiném, rozhodně nikoli o břídilství politiky. Bohužel. Konec konců, mohou být břídilové vzdělaní?