Nejvyšší správní soud patrně v obavách o českou demokracii zakázal Dělnickou stranu. Perzekuce ji ve skutečnosti ještě více posílí. Její zákaz je nejlepším způsobem, jak ji dostat do Parlamentu, což je přesně to, co si její odpůrci nepřejí. Stačí se podívat na politické projevy předních „dělníků“. Demagogické výkřiky střídají plané fráze, kolem dokola obalené podivnou směsí vulgárního nacionalismu, ultrakonzervativních pseudomoralistických postojů a proletářské malosti.

Samotný verdikt (PDF) je podivný. Pro zákaz argumentuje například propojeností Dělnické strany s neonacisty, přičemž tato propojenost je ale individuální. Jestliže strana nacismus nepropaguje (a její program nacistický skutečně není), pak nemůže být o jejím propojení s neonacistickým hnutím řeč. Jednotliví členové strany, kteří o víkendech páchají např. rasově motivovanou násilnou činnost nebo nějakým způsobem propagují nacismus, zodpovídají za své činy sami, nikoli jejich strana za ně. Takto bychom rovnou mohli Dělnickou stranu vinit za všechno zlo, kolem kterého se někdo z jejích členů mihl. Rovněž argumentace požadavkem na evidenci etnické příslušnosti je úsměvný. Zatímco u nás je takový názor důvodem k rozpuštění strany, například v izraelské ústavě (je podle Martina Peciny Izrael demokratickým nebo nedemokratickým státem?) obdobný princip funguje od roku 1965. A podobnost ozubeného kola znaku DS s logem nacistických sjednocených odborů jako důkaz odkazu na nacistickou minulost? Fraška. Nejlepší cesta, jak podlehnout paranoii z heraldických symbolů a různě zakřivených tvarů.

Vytváření této morální paniky z prakticky neexistujícího nebezpečí (už i levicový liberál Jiří Pehe uznal, že neonacistická hysterie v Česku je poněkud přehnaná) není náhodné. Také není překvapivé, že vrcholní politici ve svých komentářích k rozhodnutí NSS zněli unisono napříč politickým spektrem. Aby ne. Ve státě pohlceném dlouhodobou politickou krizí je kdejaký kacíř, kterého lze ku spokojenosti veřejného mínění upálit, vítaným vyklouznutím z přísného zorného pole řešení dlouhodobých a skutečných problémů vlastního státu. Na to je třeba myslet u voleb, až vás budou některé politické strany přesvědčovat, jak jsou liberální.

Zákazem si vláda ve skutečnosti velice nebezpečně pohrává se samotnou podstatou demokracie. Argument, že demokracie neznamená pro politickou stranu dělat, co se jí zlíbí, naráží na několik podstatných vad. Zaprvé se tu nebavíme o verdiktu, který zakazuje uskupení, jaké rozpoutalo nepokoje v ulicích, destabilizovalo infrastrukturu, nebo se pokusilo o puč, nýbrž o zákazu, který je založen na závadném myšlení a jednání. Koncept, který počítá se zákazem strany, pokud „ohrožuje demokratické zřízení“, je onen v jednom z mých minulých příspěvků zmiňovaný koncept „bránící se demokracie“ a jde o velmi citlivou záležitost, jejíž kritická podstata místní ideologické horké hlavy vůbec nezajímá.

Bránící se demokracie je problematická několikrát. Jejím autorem je Carl Schmitt, německý právník, který se ji pokoušel realizovat v období výmarské republiky a posléze vstoupil do nacistických služeb. Je nanejvýš delikátní, když se tzv. liberální demokraté v Česku dovolávají konceptu Schmitta, který jím ve skutečnosti myslel nastolení autoritativního konzervativního režimu. Bránící se demokracie ovšem demokracii bere její procedurální charakter a vytváří z ní ideologii. Občanská práva potom náležejí demokratům, zatímco „nedemokratům“ nikoli.

Každá akce vyvolává reakci. Dělnická strana podá odvolání k Ústavnímu soudu a jelikož to bude mít odkladný účinek, může stihnout volby do Poslanecké sněmovny i pod svým současným názvem. Tady by čistě teoreticky mohlo dojít k výsostně pikantní situaci, kdy by DS teoreticky ve volbách uspěla, Ústavní soud by rozsudek Nejvyššího správního soudu potvrdil, a došlo by tak k zákazu strany s legitimně zvolenými zástupci. A máme tu nové mučedníky. V každém případě má Tomáš Vandas v záloze připravenu zaregistrovanou značku DSSS (Dělnická strana sociální spravedlnosti), budoucnost této strany tedy ohrožena není a ještě o ní jistě uslyšíme. Kdo tedy na verdiktu NSS vydělal? Rozsudek Nejvyššího správního soudu ve prospěch rozpuštění Dělnické strany a následné naparování ministra vnitra Peciny právem budí rozpaky. Pecina tvrdí, že Dělnická strana je vyřízená, a zároveň říká, že když se stranící „možná“ (?) budou snažit přejít do jiné strany, že s tím nic neudělá, ale bude je bedlivě sledovat. Přeloženo: podařila se nám významná věc, která má drobnou, ale opravdu drobnou vadu. Je k ničemu. S malou výhradou: představuje přelomový a pro demokracii nepříznivý rozsudek.