SPOLEČNOST: Boj s komunismem po česku není bojem s komunismem
Boj s komunismem u nás končí, když vyjednavači takzvaných demokratických stran při hledání cesty jak sestavit vládu tančí jednou víc od těla a podruhé víc na tělo s komunisty, omlouvajíce je tím, že přece také zastupují část občanů. To se pak ti, kdož v Senátu Parlamentu České republiky volají po zákazu komunistické strany, zašijí na chaty, na zahraniční pláže, sjíždějí divoké řeky, jednají sice o památníku obětem komunismu, ale až za velkou louží, jen aby nemuseli nic říkat. Boj s komunismem u nás končí, když se členové Rady pro rozhlasové a televizní vysílání jmou propagovat lidskou tvář komunistického režimu v Číně. Nevoli to vzbudí pouze u demokratických novinářů, zatímco ti, kdož tak rádi pronášejí pozdravné projevy svých stran na shromážděních bývalých politických vězňů, mlčí, protože nevědí, co by řekli. Boj s komunismem u nás končí, když se má uznat, že bratrům Mašínům a dalším jako byli oni náleží vyznamenání. Přiznat, že ne každý za panování komunistického režimu se choval jako ovce, ale existoval také odboj proti němu a dokonce ozbrojený, nikoliv jen deklaracemi, na to pořád není vhodná sezóna.
Boj s komunismem po česku je obrazoborecká představa, že kdyby komunistická strana vypustila slovo komunismus ze svého názvu, hned bude lépe. Jako kdyby pod jiným vývěsním štítem komunistické myšlenky a ideály již nemohly být hýčkány a hlásány. Boj s komunismem po česku spatřuje kruciálního viníka v represivních orgánech komunistického režimu, v agentech všeho druhu, zatímco z členů komunistické strany, kterých během čtyřiceti let bylo několik miliónů, si pouze vybírá jako hrozinky. Což například způsobuje, že předseda komunistické strany Vojtěch Filip je pojednou víc odsuzován za působení v minulosti jako spolupracovník rozvědky, než jako komunista.
Boj s komunismem po česku znamená dnes již téměř jistý vznik Ústavu paměti národa, který bude zkoumat existenci organizací založených na ideologii Komunistické strany Československa, které v letech 1948-1990 směřovaly k potlačování lidských práv a demokratického systému, ano, tak je to v návrhu zákona řečeno, jen směřovaly a nikoliv už potlačovaly. Boj s komunismem po česku znamená, že tento ústav bude umožňovat odhalování příslušných odpovědných komunistických funkcionářů, a opět jako kdyby nebyly další milióny rukou, které se zdvíhaly podle toho, jak to bylo dobré pro jejich bydlo nebo klidné přežití. Boj s komunismem po česku znamená, že nová instituce nebude zkoumat počátky komunizace české společnosti před uchopením moci komunistickým režimem v roce 1948, protože, jak říkají autoři návrhu zákona, není pro to politická vůle, jinými slovy není na to vhodná sezóna. Že zřízením tohoto ústavu se vší pravděpodobností zanikne instituce, která to kupodivu má mezi svými úkoly, nikoho nezajímá a možná to dokonce někomu udělá radost.
Boj s komunismem po česku je jen připomínání některých jevů provázejících minulý komunistický režim. Rozkrývání absurdnosti a odlidštěnosti života, zločinů spáchaných na duších a životech lidí je nám předkládáno jen jako pitaval z doby, kterou ještě pamatujeme. Boj s komunismem po česku znamená tvrdit, jak jsme byli oběťmi handlů světa kolem nás, oběťmi spiknutí, jednou Stalina, podruhé Gottwalda, potřetí Husáka, oběťmi špatných politiků, zlovolných funkcionářů, šéfů, kádrováků, domovních důvěrníků, oběťmi chtění žít a přežít, to přece každý musí pochopit. Aby bylo odkryto, analyzováno, pojmenováno, proč jsme podlehli myšlence a ideálům komunismu, proč jsme přijali vládu komunistického režimu a sloužili mu podle jeho představ či zadání nebo alespoň neměli sílu či odvahu se mu bránit, o to bojovníkům s komunismem u nás nejde, na to už vůbec není sezóna.
Jenže na škole, kde se učí mladí lidé, kteří chtějí být novináři, jedna z mých posluchaček (dvacet let, dredy, piercing, oblečení spíš na technoparty než na ples v Měšťanské besedě, ale studijní výsledky víc než dobré) měla napsat práci pro seminář o zločinech komunismu. Během roku jsem už poznal, že o důsledcích totalitního řízení společnosti v komunistické režimu ví hodně a nezavírá před tím oči. Ale ve své práci se zaměřila jinam: ptala se, kdo jí vysvětlí, co způsobilo, že její rodiče byli členy komunistické strany, že dědeček byl důstojníkem u pohraničníků, že jí blízcí lidé, které vždycky milovala a vnímala jako vzory, sloužili režimu, který páchal zločiny? Proč se její blízcí ocitli jinde než ti, které poznala na prvního máje na mítinku Konfederace politických vězňů na Letenské pláni v Praze? Co vedlo příslušníky její rodiny, aby přijali deformovanou mravnost komunistické ideologie a žili podle pravidel vytvářených komunistickým režimem? Teprve až dokážeme odpovědět této mé studentce, jejím spolužákům a jejich vrstevníkům, prostě všem těm, co se teprve teď rozkoukávají po životě a po světě, začneme opravdu bojovat s komunismem.
Ale patrně to bude trvat ještě dlouho, doba otevřeného rozhovoru o příčinách lidského selhání, jež umožnilo této neživotné utopii ovládnout nemalou část světa, bude přicházet jen postupně, teprve jak budou mizet generace s máslem na hlavě a bude ubývat jejich alibismu v duchu hesla já nic, já muzikant. Ostatně podívejme se na sousedy, kde ani po půl století není příliš vítané snažit se definovat psychologické, duchovní a mravní diskrepance, které způsobily podlehnutí německé společnosti nacismu, a to jeho existence trvala pouhých třináct let a skončila totální katastrofou. Zatímco komunizace české společnosti naopak trvala celý čtyřicet let a skončila spíš do ztracena, takže nejspíš je na pronikavější boj s bacilem komunismu v nás ještě příliš brzo.
Komunismus? Zapomeňte. Někdy to zatím vypadá, že právě o tohle jde. Ale jednou bude třeba odpovědět.
publicista
