Jako vždy při takových událostech, jako je poslední dění kolem Ústavu pro studium totalitních režimů, je nejdůležitější zjistit: kdo, s kým, o čem, pro koho.

Kdo, to je celkem jasné: levicovo-marxisticko-normalizační buňka v čele s diumvirátem Jiří Dienstbier, Lubomír Zaorálek.

Na počátku se senátor Dienstbier údajně sešel s několika komunistickými, socialistickými a topkařskými funkcionáři a udělali dohodu. Nově zvolená rada ÚSTR pak už jen plnila příkazy. Jenže čeho? Či koho? Především to vyvolává dojem, že se zde kolem Dienstbiera ml., neoblíbeného v ČSSD, vytváří zárodek nového politického subjektu, nějaké Obrozené marxistické strany pracujících (OMSP), do které by bylo možno nalákat dosti frustrovaných voličů jak z ČSSD, tak od komunistů. Ovšem i nerozhodných, pacifistů, genderistů, zbytků po ODA a "Karlovi" atd.

Petruška Šustrová, jak napsal většinou dobře informovaný doyen levice Pavel Kohout, je pravděpodobně jen mouřenín. Který slyší na hesla z mládí a pavlovovsky vykoná, co je mu nařízeno. Z celé skvadry, která převzala moc a okamžitě ÚSTR prakticky zlikvidovala, jsou zajímaví mladí členové. Nejprve celkem neznámý "historik" Jan Bureš z ČSSD, k jehož odbornému zájmu prý patří "demokratická transformace českého politického systému po roce 1989" z levicových europozic. Nejzajímavějším je další z "princů z disidentských rodin", který se dere na výsluní, se jménem slavného otce. Jistý Michal Uhl.

Chytrému a jak se zdá i dravému Dienstbierovi bylo od počátku jasno a směřoval to k tomu, že – jak napsal Zaorálek ve svém slavném e-mailu –, "ÚSTR bude vymeten". Noví lidé jsou již připraveni. Přesně podle receptu z dob normalizace bylo podle naivního tlachání Michala Uhla předem vybráno již mnoho "významných levicových historiků". Doposud "opomíjených". Ti jistě rádi zasednou na uvolněná místa "po vymetené reakci". V sedmdesátých letech se jim říkalo rychlokvašky. Byli též "správně levicoví", mladí, drzí a agresivní.

Myslím, že určitě dokážou "správně vytěžit" informace z archivů StB, které jim padnou do rukou. A případně je použít a zneužít, zastrašovat jimi a obchodovat s nimi. Kdo má informace, ten má moc.

Dnes prakticky není u nás nikdo, na koho by se nedala vytáhnout anebo vyfabrikovat nějaká špína. Na něj, na tatínka, na dědečka, na kohokoliv. To je určitě základní podmínka pro společné vládnutí ČSSD a KSČM. KSČM nemá na vyšší místa, jak se ukázalo, nikoho, kdo by nebyl zapleten do udávání, podvodů, lhaní a účasti na zotročování vlastního národa. Ještě více se archivů bojí mnozí v ČSSD, a to nejen ti převlečení normalizační kádři, ale i ti, kdo jedou v různých šmé dodnes.

Myslím, že je to Jiřímu Dienstbierovi jedno, ale celé toto jednání, to paktování se stalinisty a normalizátory jen přesvědčuje lidi o tom, že disidenti nebyli nic jiného než ta parta bolševiků, co v roce 1968 prohrála. A to se mne osobně týká.

Za tímhle převratem také může být neukojená touha mladých "princů" významných disidentů – a také těch, kdo si na disidenty začali hrát až v roce 1990 –, předčit své otce a použít slavné jméno jako výtah k moci. Pochopitelné. Ale odpuzující. Ještě musím přidat poznámku na margo pravice a odborníků. Mnozí, jako Vilém Prečan či Igor Lukeš, odešli z ÚSTR a napsali takové víceméně ublížené traktáty, místo aby řekli chlapské slovo.

Autor je publicista a signatář Charty 77

LN, 30.4.2013