Ještě před několika lety se zdálo, že politický konzervatismus je v Čechách mrtev. Dva dominantní proudy v českém politickém myšlení, liberalismus a socialismus, pokrývaly většinu trhu s voliči a konzervativní nebo křesťanskodemokratický proud byl jednoznačně v menšině. V posledních dvou, třech letech se ovšem situace u nás mění. Stále více politiků se nazývá konzervativci. Samotné slovo se stalo velmi populárním. A dokonce Vladimír Špidla při svém jmenování do čela myšlenkového centra sociální demokracie Masarykovy demokratické akademie řekl, že se chce nasadit pro to, aby trochu rozmělnil dominanci konzervativního a liberálního uvažování. Co se tedy stalo, že z politického hnutí, které přežívalo na okraji politického života, se najednou stává rozhodující politickou silou?

Vnější příčiny

Protože nežijeme na izolovaném ostrově, je postupné vzedmutí politického konzervatismus součástí celoevropského dění. Konzervatismus totiž představuje recepty na dva základní neduhy současné Evropy. Žití na dluh a myšlenkového relativismu. Život na dluh je spjat se socialistickým hospodářským modelem a zvýšenou korupcí, což konzervativec, který více důvěřuje člověku a rodině než státu, se svým důrazem na pracovitost a šetrnost, a pro kterého je dodržování a úcta k zákonům klíčová, musí odmítat. Myšlenkový relativismus je naopak spjat s liberálním pohledem na svět. Konzervativec se svým důrazem na obranu a zachování hodnot, na kterých je postavena svobodná západní civilizace, se tím automaticky dostává s tímto pojetím a pohledem světa do křížku. Politický konzervatismus se tak stává lékem na neduhy postmoderní společnosti. Ovšem nic není černobílé. Politický konzervatismus se může vyvíjet a získávat mnoho podob a směrů.

Vnitřní příčiny

Mezi vnitřní příčiny růstu politického konzervatismus u nás můžeme zařadit nečekaně vysoký volební zisk TOP 09. Jejím představitelům se podařil skutku marketingový kousek. Mladí, vesměs velmi liberální lidé dali svůj hlas konzervativně laděným politikům. Další příčinou bylo zvolení Petra Nečase do čela ODS a posléze do čela vlády. Petr Nečas jako představitel konzervativního (a nutno říci, že vždy menšinového) proudu v ODS se obklopil křesťanskými konzervativci, jakými jsou Roman Joch, Matyáš Zrno nebo Vojtěch Belling, kterého dokonce jmenoval státním tajemníkem pro evropské záležitosti. Velmi významnou úlohu rovněž hraje vznik a mediální profilace několika konzervativně laděných hnutía organizací, jako je např. D.O.S.T. A konečně nemůžeme opomenout postupnou proměnu sebeprezentace prezidenta a nástup Dominika Duky do arcibiskupského křesla. Oba dva, svými blízkými názory a vzájemnou sympatií, vytvořili velmi silnou mediálně politickou dvojici, která určuje témata, o kterých se bude mluvit.

Jako příklad této úspěšné spolupráce můžeme označit svatováclavský projev prezidenta Václava Klause, který vyvolal velkou mediální pozornost a rozvířil dosud poklidné katolické hladiny. To, co se poté odehrálo a dále odehrává, můžeme nazvat jako svatováclavské dění. Vzniklo několik peticí, jejichž základním cílem je upozornit naše biskupy, že se nechovají dostatečně podle sociálního učení církve. Netroufám si kroky našich biskupů takto hodnotit, ale v praktické sociální politice je katolická církev jedna z mála institucí, která dělá skutečnou a smysluplnou sociální a charitativní práci v terénu. Více než tedy vzájemnému obviňování, kdo se více blíží k ideálu sociálního učení církve, bychom si měli uvědomit, že křesťanskodemokratická politika zde má sice svůj potenciál, ale že může být velmi snadno nahrazena jinou politickou konzervativní ideologií.

Témata a hodnoty spojené s křesťanskodemokratickou akonzervativní politikou zde leží doslova na zemi. V několika příštích letech se skutečně rozhodne o podobě konzervatismu v Čechách. Vše ostatní jsou jen malicherné půtky a klopýtání za rozjíždějícím se vlakem. Teď se totiž rozhoduje, kdo bude mašinfíra a kdo jen udýchaný cestující, kterému ujel vlak.

Ve Zlíně 1. 11. 2011

Autor je náměstek hejtmana Zlínského kraje, člen Celostátního výbor KDU-ČSL