SPOLEČNOST: Boj o historii
Hlavní námitka, kterou lze často slyšet, zní, že při studiu komunistické minulosti nelze vycházet jen z materiálů vytvořených Státní bezpečností a dalšími represivními složkami. To jistě nelze, ale nesetkali jsme se s nikým, kdo by něco takového tvrdil. Je to tedy námitka, která se dá zařadit pod některý schopehauerovský paragraf o tom, jak dostat za pravdu v každé diskusi. Tím není třeba se zabývat, je to podfuk.
Další námitka, možná oprávněnější, má čistě finanční podobu: peníze, které má stát nový ústav, by bylo lepší vložit do institucí již existujících. Ano, chce se dodat, a nejlépe je rozdělit mezi historiky již zavedené, kteří v nich pracují, nové mezi sebe pouštějí jen s nechutí, a rádi by takový příspěvek uvítali.
Představa, že si ODS chce v ústavu zřídit bič na ty, které nemá ráda, je směšná – o tom, kdo zasedne v Senátu, který má schvalovat správní radu nového ústavu, rozhodují voliči, a dříve či později ODS vládnout nebude. Změní se snad potom ústav v bič na ODS? Řeči o „politizaci“ nedávných období českých dějin jsou hloupé: ty dějiny přece politické byly! Proč je tak také nezkoumat? Je jistě hezké poukazovat na to, že se i v těžkých dobách lidé ženili, vdávali a měli děti, že mnozí z nich měli rádi svou práci a že se svět nezastavil. A co? Nezastavil se ani za války.
Jako by část historiků a archivářů ve své zanícené snaze zapomínala na to nejdůležitější: že se po vzniku ústavu citlivé materiály dostanou z rukou politické instituce, kterou ministerstvo vnitra či obrany nepochybně je, do rukou instituce nezávislé. Jenže v boji proti nevítané konkurenci je každý klacek dobrý, jak se zdá. Od těch, kdo pod záštitou ministra vnitra bádali v minulosti, to sedí obzvlášť.
LN, 7.5.2007
