Nestor ryzího komunismu a poslední faktický vůdce bolševiků u nás občas sdělí svá moudra ochotným reportérům. Ta poslední stojí opravdu za přečtení.

Za jednoznačný novinářský sólokapr lze považovat Jakešovo sdělení, že počátkem roku 1990 plánovalo vedení naší jediné vládnoucí strany hluboké reformy, které se významným způsobem lišily od Gorbačovovy perestrojky. Trochu to připomíná nešťastného protagonistu ve filmu Jára Cimrman ležící, spící, který přichází na patentní úřad vždy krátce po vynálezcích telefonu, dynamitu apod. a je zklamán, že jej někdo předběhl. Jakešova strana, která měla na reformy zhruba 20 let času, to rovněž nestihla o onen pověstný chlup.

Milouš Jakeš bohužel nesdělil, v čem by ony reformy spočívaly. Jestli v plném uspokojení potřeb občanů tím, že nebudou výpadky v toaletním papíru či dámských vložkách, občasným výskytem libového masa na jinak prázdných řeznických hácích či třeba změkčením obušků Pohotovostního pluku VB při rozmlouvání nepovoleného shromáždění ztroskotanců a zaprodanců.

Jako hlavní argument destrukce socialismu byla dle Milouše Jakeše bezbřehá kritika společenských poměrů, kterou v systému prostě nelze připustit. Z úhlu vidění tohoto guru komunismu je to naprosto jasné, protože již od doby Nikity Chruščova byli lidé, kteří nesouhlasili se státním vedením, nutně považováni za duševně nemocné. V Sovětském svazu byli zavíráni na „léčbu“ do psychušek, u nás se to dělo rovněž, avšak v menším měřítku (nepochybně to bylo dáno malou kapacitou lůžkových zařízení).

Milouš Jakeš již plně převzal teorii o spiknutí uvnitř KSČ, jež jej smetlo a mělo být nahrazeno jiným. Je to pro něj mnohem laskavější, než si připustit, že intelektový potenciál vedení KSČ se začal limitně blížit k jednociferným číslům. Pamětníci mají ještě v uších jeho brilantní projev v Červeném hrádku, patrně nejposlouchanější komunistický projev v našich zemích. I když jsme slýchávali leccos, Miloušův rétorický výkon přebil všechno dosavadní jako pověstné trumfové eso. Připustit, že prostě komunismus nefunguje, protože popírá základní lidské hodnoty, je pro tohoto starce obtížné a nejspíše již nepochopitelné.

Na závěr se dovídáme o jeho čilosti a pevném zdraví vzdor pokročilému věku. Jistě má k dispozici perfektní lékařskou péči, špičkové léky atd., tedy atributy, které jeho strana svým proletářům upírala. To, že lidé statisticky hynuli zhruba o sedm let dříve než nyní, soudruhu Jakešovi jaksi nedochází.

Milouš Jakeš se chlubí dobrým fyzickým stavem. Někdy se však stává, že u věkovitých lidí se může rozvinout proces myšlenkové oploštěnosti a chudosti. Ze současných výroků a osobní životní historie jmenovaného lze soudit, že v tomto ohledu je soudruh Jakeš za zenitem již mnoho desítek let.