Kdyby zaměstnanci knihovny pravidelně „sklízející“ český internet vytiskli na papír všechny příspěvky, komentáře, zprávy, glosy, prohlášení a jejich následná popření (mnohdy těmi samými ústy) na téma nová budova Národní knihovny, mohli by z nich na některém z nádvoří Klementina navršit věž.

Kdyby se psychologové a psychiatři (čistě teoreticky) ponořili do hlubšího zkoumání vyřčeného a napsaného, museli by onu věž nazvat Věží bláznů... Blob od Future Systems by se neměl postavit už z jednoho prostého důvodu: zdá se totiž, že v českých hlavách urychluje jakési podivné chemické reakce způsobující trvalé poškození mozku nebo alespoň jeho kognitivních funkcí. Nevěříte?

U pana primátora Béma byl příčinou rozdvojení osobnosti: Bém č. 1 plamennými slovy opěvoval projekt Národní knihovny a pražská pobočka jeho strany slíbila v poslední předvolební kampani voličům, že projekt nové budovy na Letné podpoří. Pro Béma č. 1 je čtyři a půl miliardy ročně, utracených z kapes daňového poplatníka za „olympijskou infrastrukturu“, zanedbatelná částka. Bém č. 2 projekt Národní knihovny potopil svými kličkami a poněkud „nezvládnutou výměnou v rámci slovního ping-pongu“, což je v řeči jeho stranického kolegy Bürgermeistera eufemismus pro lež. Bém č. 2 si žádný slib voličům nepamatuje a cítí se povinován ochránit daňového poplatníka před tak nehorázným plýtváním, jakým novostavba pro Národní knihovnu bezpochyby je (prý bude stát čtyři, sedm dokonce sto padesát miliard – možná i dolarů). Bém č. 1 se snaží „hledat řešení“ v případě kontroverzní budovy Národního stadionu na Letné (a ignorovat negativní dopady 40tisícového stadionu na její rezidenty), pro Béma č. 2 je Národní knihovna, která měla stát jen o kousek dál, agresivní stavbou necitlivou vůči geniu loci nedalekých Hradčan. Bém č. 2 nikdy nepřipustí, že k výměně jednoho pruhu pozemku za jiný došlo na základě rozhodnutí (bordýlku) na Magistrátu kvůli stavbě tunelu Blanka, nikoliv ze svévole Národní knihovny. Bém č. 1 se hlásí k ideálům pravice, Bém č. 2 bez ostychu hází „bobek“ na dokument, který je z právního hlediska ekvivalentem Smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy – jinými slovy závazný.

Blob, lépe řečeno soutěž o návrh, zanechal stopy i na duševním zdraví dalšího z protagonistů této frašky: architekta Hradečného z ateliéru HŠH. Jak jinak než rozdvojením osobnosti si lze vysvětlit jednání, kdy na jedné straně tvrdí, že soutěž byla zmanipulovaná, na straně druhé přijme finanční odměnu za třetí místo čítající cca 2 miliony korun a uzná tak de facto (byť implicitně) výsledek soutěže, a to z právního i morálního hlediska. Architekt na tento dotaz zareagoval v telefonickém rozhovoru slovy: "Ty peníze jsme si vzali, protože jsme byli přesvědčeni, že jsme měli vyhrát mnohem, mnohem více." Taky zcela ignoruje skutečnost, že ateliér Future Systems nebyl jediný, kdo na 100% nenaplnil některé dílčí body programu; že mu bylo tři měsíce před uzávěrkou druhého kola doručeno doporučení jury, aby vzhledem k použitým materiálům zvážil změnu umístění fondů a posunul je blíže k zemi nebo pod ní; též fakt, že "nad zemí" mělo být i před zrušením této podmínky pouze jádro konzervačních fondů, nikoliv všechny sbírky knihovny; a nakonec (byť by se ve výčtu všeho, na co zapomněl, dalo pokračovat dlouho), že v soutěžních podmínkách je stanovena jediná instance rozhodující o případných rozporech či stížnostech týkajících se soutěže - a sice UIA. Co způsobilo proměnu kdysi talentovaného a sympatického mladého architekta v uraženého narcise s přerostlým egem a těžkou, selektivní poruchou paměti?

Tajemná horečka postihla i část českých akademiků (naštěstí tu menší). Zatímco Česká učená společnost (to nejlepší mezi českými vědci) nebo Vysoká škola uměleckého průmyslu knihovnu podpořily, menší část se postavila ostře proti v rámci tzv. Kotalíkovy petice. Zhoubný vliv vítězného projektu řádil i zde, jen považte. Jeden ze signatářů, prorektor Karlovy univerzity profesor Horyna, dostal před Vánocemi 2007 k podpisu jiný text, než pod jakým bylo jeho jméno uvedeno po zveřejnění petice v lednu 2008. Jeho zděšení bylo údajně o to větší, když se z tisku dozvěděl, že podle této petice „80% sbírek Národní knihovny tvoří literární brak“. Vysvětlení ani omluvy za tento podvod – jak jinak to nazvat - se nedočkal. Jak zákeřný musí být vliv studie Future systems, když z úctyhodných profesorů činí prachsprosté lháře schopné podvést svého kolegu, který navíc sdílí jejich odmítavý postoj k „chobotnici“? Kdo změnil původní text petice k obrazu svému, se dnes už asi nedozvíme. Nabubřelost výše citované věty o literárním braku by nás sice mohla nasměřovat k jejímu autorovi (a nejspíš i autorovi oněch změn), ale ukázat na něj prstem bez důkazů by nebylo fér.

Na popud docenta Kotalíka se nakonec parta studentů AVU rozhodla problém knihovny rozseknout. V ateliéru Emila Přikryla vytvořili vskutku utěšenou kolekci návrhů, jak do knihovny umístit několik dalších poliček s knihami či na nádvoří Klementina postavit skleněnou věž. Že jejich „nápady“ se ani limitně neblíží řešení skutečných potřeb NK – ať už prostorových nebo technických? Že ani jeden z nich nemá šanci projít schválením u památkářů? To přeci nevadí, hlavně že víme, že novostavbu nepotřebujeme a basta. Podle návrhů studentů by fondy putovaly do podzemí Klementina – což je pár let po pražské povodňové katastrofě nápad hodný zvláštního ocenění v podobě pobytu na uzavřeném oddělení psychiatrické kliniky. Podobně by se dal ocenit i nápad dalšího ze signatářů Kotalíkovy petice – Milana Knížáka – umístit Národní knihovnu do někdejšího Paláce kultury. Ten byl jen před několika lety nákladně zrekonstruován a proměněn na Kongresové centrum a jeho další proměna na knihovnu by stála minimálně tolik, co novostavba na Letné (nemluvě o tom, že by Praha přišla o Kongresové centrum, které ještě před několika lety nutně potřebovala - a (prý) nejen pro potřeby zasedání MMF).

Posledním příkladem zkázy, kterou blob přináší českým hlavám (a hlavounům) jsou dva architekti: Václav Králíček a Vlado Milunič. Králíček v jednom z článků pro Literární noviny tvrdí, že Kaplický prekročil rozpočet na mediální centrum v londýnském St. John´s Wood PĚT AŽ PATNÁCTKRÁT; Vlado Milunič na oplátku předvedl aritmetickou ekvilibristiku, když v rozhovoru pro Hospodářky naznačil rovnici 1 (ex-milenka) + 1 (slavná architektka, kamarádka) = 8 hlasů pro vítězný návrh. Dva vysokoškolsky vzdělaní pánové s minimálně 4 absolvovanými semestry matematiky počítají po krátkém vlivu (nepostaveného) blobu hůře než frekventantka taneční konzervatoře...

Nevím jak vás, ale mě z toho jímá hrůza.

úterý 29. červenec 2008

Převzato z Dackova.blog.respekt.cz se souhlasem autorky