Toť otázka tradiční, avšak poslední dobou čím dál více aktualizovaná. Týká se, jak již moudří tuší, zejména politické scény, jejích projevů a úředních rozhodnutí představitelů EU, které se nás bez varování dotknou jak na místní, tak na celostátní či mezinárodní úrovni, aniž bychom měli nějakou šanci adekvátně a včas reagovat. Mezi nejvýraznější ́perličky ́ je nedávné velkohubé pozvání miliónů Syřanů do německého ráje a následné podivení se nad tím, že ony valící se masy není možné zvládat, provázené sílícím tlakem na okolní státy, aby také ochutnaly z onoho pohádkového ́hrnečku, vař ́.

V této souvislosti vyvstává podezření, že místo oné blbosti máme naopak co do činění s rafinovaným úmyslem do detailu předem naplánovaným. Jistě, naše šance na obranu je ve většině případů důkladně blokována, avšak spíše díky letité praxi oné mašinérie a nikoli díky kreativitě a improvizaci, které jí přisuzujeme převážně proto, že tyto postupy proti ní sami používáme. Netvrdím, že neexistují úřední či političtí kreativci, kteří na té druhé straně barikády působí. Naopak, jenže s těmito jedinci většinou nepřijde běžný člověk do styku a na vyšší mocenské úrovni je zase těžko rozezná od jednolité nomenklaturní šedi.

Odpověď na úvodní otázku je poměrně jednoduchá. A sice ta, že její samotná formulace je chybná či přinejmenším nepřesná - nejedná se totiž o disjunkci (vztah vylučující), ale naopak o vztah vzájemně se doplňující. Platí obojí a zároveň je jejich účinek při současném výskytu ve správný čas mnohonásobně silnější. Optimální je využít blbost přirozeně vykrystalizovanou a zároveň si vypěstovat armádu idiotů, aby pokud možno bezchybně a bez zaváhání plnila zadání z vyšších míst, aniž by třeba na okamžik zapochybovala o bohulibých úmyslech jejich zadavatelů. Samotná armáda idiotů, a to i sebelépe vybavená, by časem prohrála každou bitvu bez svého sofistikovaného velení. Snaha o pěstování použitelných kádrů je mimochodem znát i na některých ́produktech ́ naší výchovně-vzdělávací soustavy. A nejedná se jen o tradiční produkci loutek, ale v některých případech také o pečlivý výběr jejich budoucích loutkovodičů.

Situace je tedy mnohem horší než v případě, kdy stojíme buď proti rafinovanému spiknutí, či jen proti armádě idiotů s mocenskými pákami. V prvním případě by bylo možno čelit tomuto problému racionálně a komunikovat pomocí logických argumentů. To ale nehrozí, neboť ona armáda (blbá i navedená) má za úkol na všech úrovních automaticky udusit jakýkoli racionální argument pomocí emočního vydírání nebo úřední mocí. Vrchní velení je navíc obvykle několik kroků napřed co se týče předpokladu reakcí lidu, z jehož vůle by ona moc mohla padnout.

Naštěstí však není možné naplánovat v tomto světě zcela vše a beze zbytku. Ať už to nazýváme ́efektem motýlího křídla ́ či ́spontánním řádem lidské interakce ́, nemůže mít žádná skupina lidí na této planetě takovou moc, že by do svojí sítě lapila zbytek univerza a donutila ho pracovat podle svých algoritmů. Boží mlýny melou a vesmír funguje na vyvažujícím principu. Spolehlivě a neomylně. Obě uvedené kategorie se ho totiž vůbec netýkají. Kdepak asi udělali globální prediktoři chybu?

(autor je publicista)