Páteční debata, která se v Poslanecké sněmovně věnovala Janu Palachovi, respektive návrhu, aby se 16. leden stal Významným dnem České republiky, byla vrcholem bizarnosti. Přinejmenším tím, že větší díl pravdy měli demagogičtí šibalové a za nos nás vodili přesvědčení demokraté.
Nejprve stručná rekapitulace. Poslanci za KSČM Miroslavu Grebeníčkovi se nelíbila důvodová zpráva zákona, podle níž bude onen významný den "projevem úcty k heroickému činu mladého studenta v boji proti totalitnímu režimu a za národní suverenitu cizí mocností okupovaného státu". Dál se z ní dovídáme, že "v západním světě se Jan Palach stal symbolem boje proti totalitní komunistické moci". Na to poslanec Grebeníček mimo jiné namítl: "Ne, Jan Palach se nezapálil na protest proti komunistické straně Československa, jeho sympatie patřily především reformním komunistům, kteří měli podporu i všech strukturách svazu vysokoškolského studentstva. Tvrzení, že se Jan Palach stal symbolem boje proti totalitní komunistické moci, je naprosto zavádějící." V závěru pak dodal: "Chci být správně pochopen. Jan Palach ano, ale mizerná důvodová zpráva ne."
Poslanec za ČSSD Vítězslav Jandák k tomu dodal, že "Jan Palach nepotřebuje důvodovou zprávu." Poslankyně za ODS Jana Černochová pak uvedla: "Já bych chtěla panu Grebeníčkovi poděkovat, protože to, co tady zaznělo, ve mně utvrdilo přesvědčení, že je strašně moc dobře, že tady tento návrh zákona leží, protože zástupce Komunistické strany Čech a Moravy pan Grebeníček nám jasně ukázal, že se jejich myšlení a demagogie hraničící s fanatismem za 45 let vůbec, ale vůbec nikam neposunula!" Podle předsedkyně Sněmovny Miroslavy Němcové se Grebeníček dopustil "naprostého převrácení faktů, naprostého obrácení smyslu celé věci, zneužití k jakési zvláštní fabulaci, která nakonec nám vysvětluje, že Jan Palach z lásky ke komunistické straně tehdy vlastně podnikl krok, který dnes my chceme nějakým způsobem uchopit tak, aby na něj nezapomněli ti, kteří přijdou po nás." Podle paní Němcové by si Grebeníček "zejména v této věci neměl osobovat právo vystupovat." Poslanec za ČSSD Stanislav Křeček pak připomněl, že "Jan Palach se také upálil na protest proti naší zbabělosti. Proti tomu, jak jsme se rychle ohnuli." Dále vystoupil Miroslav Grebeníček, který pro kolegy uvedl, že on sám byl členem stávkového výboru, sympatizoval s reformními komunisty a hlásil se k Akčnímu programu Komunistické strany Československa z dubna 1968.
Sociálnědemokratický místopředseda Sněmovny Lubomír Zaorálek v paralele s obdobím protektorátu zmínil, že "Palach nechtěl pokračovat v tom, jak si kolaborace podává ruku s údajným odbojem. On nechtěl pokračovat ve zbabělosti, která se ustavovala jako národní model přežívání v obdobích protektorátu, komunistickém, v období normalizace." Poslanec Jan Bureš z ODS konstatoval: "Palach je symbolem boje za svobodu. Pro mě je on symbolem toho člověka, který chtěl, abychom byli svobodní, abychom se mohli svobodně vyjadřovat, abychom mohli svobodně myslet, abychom také mohli svobodně vyznávat své politické, ale i náboženské přesvědčení."
Zde výtah z parlamentní debaty uzavřeme. Navrch ještě přidejme vzpomínku spisovatelky Lenky Procházkové, jež se Janem Palachem dlouhodobě zabývá. 10. února napsala: "Když se můj táta, spisovatel Jan Procházka, dověděl o činu Jana Palacha, rozplakal se. Média byla na informace skoupá, nicméně už z prvních zpráv bylo zřejmé, že jde o politický čin. Autor Politiky pro každého, jeden z protagonistů Pražského jara tehdy u rádia prožíval jeden z nejtěžších okamžiků života, když pochopil, že pro ideje, které sám pomáhal prosazovat, teď, pět měsíců po invazi, šel na smrt mladý student." Tolik Lenka Procházková.
Dovolím si nyní stručný souhrn. Jan Palach se nezapálil na protest proti KSČ, jak se domnívají pravicoví poslanci a část médií. Ani odchod okupačních vojsk patrně nebyl jeho hlavním motivem. Jan Palach chtěl především vytrhnout společnost z letargie a připomenout, že jaro 1968 přece ještě není tak daleko za námi. Uvažoval dokonce o generální stávce. Na rozdíl od jiných stál za demokratizačním procesem až do posledního vydechnutí. Rozhodně měl svým postojem blíž k Františku Krieglovi, který jako jediný z českých politických špiček odmítl v srpnu 68 podepsat potupný Moskevský protokol, než třeba k bijcům komunistů ze skupiny bratří Mašínů. Dalo by se též uvést, že Palachovi záleželo na pluralitě názorů a svobodě slova. Upírat je nyní komunistickému poslanci Grebeníčkovi je tudíž nevkusné.
Jenže i panu Grebeníčkovi by slušela sebereflexe. Ať už byly jeho postoje v osmašedesátém jakékoli, později se stal součástí normalizační mašinérie a dnes reprezentuje v komunistické straně ten proud, který lze označit za nostalgický, konzervativní, ba možná až stalinistický. Je potom pochopitelné, že když právě on chce hájit odkaz Jana Palacha, strhne se vřava napříč politickým spektrem i tuzemskou společností.
Historik Petr Blažek se v minulých dnech pokusil snést debatu na pevnou zem, když pravil, že konstatování, podle nějž se Palach stal symbolem boje proti totalitní moci, je vlastně nenapadnutelné. Ano, stal se takovým symbolem. Nyní, čtyřiadvacet let po Palachově smrti, bychom ale snad už mohli přistoupit k demytizaci jeho tragického skutku. Ukazuje se však bohužel, že podstatná část poslanců zprava i zleva nám v tom nepomůže.
Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6