A co když mají pravdu, ptá se o mládeži Bohumil Doležal v NP 27.4. t.r.. a shrnuje výsledky dvacetiletého snažení českého národa od listopadu 89.

V roce 1989 jsme byli v nejlepších letech. Svobodu, která se nám otevřela, jsme si nevybojovali, spadli jsme do ní jako do měkkého sena (to platí i pro český disent, prosím!) a nevěděli jsme si s ní rady. K vybudování nového pořádku jsme se spojili s komunisty (nic jiného nám nezbylo, moc jsme toho neuměli). A pak už to šlo jako po drátku: garnituru jurodivých intelektuálů z undergroundu vystřídali technokrati z Prognostického ústavu. A nyní přicházejí ke slovu bývalí manažeři výnosných komunistických podniků a napomádované novinářské „osobnosti“ z někdejších komunistických médií, které provozovaly za totáče „mírný pokrok v mezích zákona“ (Mladá fronta, Mladý svět). Po volbách ovládnou naši zemi na mnoho let. Mezitím se v pražském centru a v Karlových Varech zahnízdila ruská mafie, aspoň část českého průmyslu ovládli bývalí veksláci a šmelináři, zbavit se jich je nadlidská práce. Pokud jde o vztah k světu, své spojence podrážíme a nenávidíme, svým bývalým znásilňovatelům strkáme hlavu do zadnice. To je prosím výsledek dvacetiletého úsilí nás, dnešních seniorů. Ukázalo se, že mladí námi opovrhují. Zasloužíme si něco lepšího? Václav Klaus nechtěně poukázal se značným předstihem Bohumilu Doležalovi na jednu z hlavních příčin nepřízivého vývoje ve svém rozhovoru pro list Washington Times 24.11.2003.

"Když jsme vyhráli zpět naši svobodu na konci studené války, byl návrh, abychom přivedli zpátky Čechy, kteří unikli do západních zemí a aby vytvořili novou vládu z těchto lidí, kteří žili ve svobodných zemích. Ti, kteří prožívali tragickou komunistickou zkušenost, řekli Ne na myšlenku cizinců, kteří by organizovali náš přechod zpátky ke svobodě. Řekli jsme, že to musíme udělat sami bez vnějšího vlivu, který by nám diktoval, co bychom měli dělat."

Klaus tehdy promoval na cizince zahraniční Čechy mající ve své ohromné většině pevná vnitřní pouta k zemi, ve které se narodili a kterou víceméně proti své vůli opustili, a domácí "sirotci" holt dělali pod jeho vedením, co mohli, že.. Ovšem kdo jsou vlastně v Doležalově článku ti "my" (mladí námi opovrhují )? Jsou to titíž, co si v předchozím odstavci řekli, že to musíme udělat sami bez vnějšího vlivu, který by nám diktoval, co bychom měli dělat? Ti, kteří teď hezky dělají a budou dělat, co jim opravdoví cizinci diktují a budou diktovat? Opravdu nám nezbylo nic jiného než se spojit s komunisty, protože jsme toho moc neuměli? A co uměli vlastně ti komunisti, když ne ukázat nám, že lze přivést zem k definitivnímu bankrotu i jiným způsobem než při prvním pokusu? Mezi zahraničními českými cizinci se tu a tam vyskytl názor, že "s nimi" doma nebude řeč, dokud se nedostanou až na dno. A teď jsme možná blízko, takže pomalu přestává legrace.

Aston ve svém úvodniku téhož dne konstatuje, že z osmi údobí, kterými snad podle Alexandra Tylera prochází klasický demokratický stát, jsme právě v období sedmém (od apatie k závislosti) a má obavy z období osmého (od závislosti k nesvobodě), kdyby k němu došlo za dnešní situace. To plně chápu, ovšem s tím osmým obdobím se mělo začít už v listopadu 89, byli bychom pak měli před sebou pár těch období příznivých, jak jednoduchý postup, že! Záleželo by jen na tom, které "svobody" by bylo nutno trvale potlačit a kde na to najít vhodné "kádry".

Pokud by mi snad někteří čtenáři chtěli připomenout, že po bitvě je každý frajtr generálem, musím je ubezpečit s poručíkem Dubem, že jsem o tom mluvil už před válkou s panem okresním hejtmanem. V mé knize si na straně 9 můžete přečíst článek z 6. prosince 1991, který měl vyjít jako jeden ze tří mých článků, které hodlal v Sobotním Telegrafu uveřejnit ing. Mára. V tom okamžiku byl Sobotní Telegraf zastaven a o ing. Márovi jsem se pak nikdy nedověděl, čím se zabýval potom. V článku bylo možno se dočíst, co to jsou tak zvané "řízené" demokracie a také např. o Tchaj-wanu, který se za výjimečného stavu trvajícího 43 roky vypracoval z nuly na závidění hodnou hospodářskou úroveň. V dalším článku na straně 10, publikovaném v POLYGONU 8/1992 najdete větu, že " Realista by si v této situaci musel uvědomit, že přechod od jednoho extrému (komunistický režim) k druhému (demokracie bez mezí a hranic) je asi to poslední, co země potřebovala, a že optimální by bylo něco mezi těmito dvěma extrémy, t.j. uvolnění osobní svobody, ale ještě pevnější ruka v oblasti kriminality a rozkrádání, pracovní morálky a ochrany a bezpečnosti státu a národního majetku." Čtenář jistě pochopí, jaké "svobody" bylo nutno od začátku potlačit.

"Lidé, čtěte," tiskl kdysi Josef Škvorecký na obaly knih, které ze svého nakladatelství čtenářům rozesílal.