S blížícím se svátkem Halloween bude zajímavé sledovat dění na amerických univerzitách. Některé z nich totiž vydaly v minulých letech oficiální výzvu, aby se při oslavě Halloweenu studenti vyhnuli nošení „urážlivých“ převleků. Na pranýři se ocitly třeba kostým Indiána, černocha, gejši a Mexičana – zkrátka vše, co prý může podporovat rasové, kulturní a genderové stereotypy.

Pedagožka Erika Christakisová z univerzity v Yale na tuto iniciativu odpověděla po svém. Poslala email, ve kterém odmítla kontrolovat, jaké kostýmy mladí lidé nosí. Hněvivé reakce ze strany převážně minoritních studentů se dočkala nejen ona, ale i její manžel profesor Nicholas Christakis, který se jí zastal. Studenti měli smůlu, že jejich nevybíravá diskuse s profesorem byla natočena a ocitla se na YouTube. „Buď zticha!“ řve na něj studentka krátce poté, co profesor argumentuje: „I jiní lidé mají práva, ne pouze vy!“ Výsledek? Prezident univerzity se studentům omluvil a manželé Christakisovi letos v květnu školu opustili.

Studenti požadující „bezpečné prostory“, kde budou chráněni před „mikroagresí“, nejsou jen americká záležitost. V Británii se proslavila studentská funkcionářka odpovědná za různorodost Bahar Mustafová, když v rámci prosazování „bezpečných prostor“ zakázala bílým studentům mužského pohlaví účastnit se diskusí o „antirasismu“. Později se dočkala policejního vyšetřování, protože údajně na Twitter napsala „Zabijte všechny bílé muže!“ (a při jiné příležitosti nazvala oponenta „bílým odpadem“). Její jednání vyvolalo velký rozruch a dokonce byla podepisována petice za její odvolání z funkcí. Nakonec se nepohodla s jinou studentskou funkcionářkou, Adrihani Rashidovou z Thajska, která ji obvinila ze šikany. Obě dívky poté na své funkce rezignovaly.

Přibližně ve stejnou dobu se pod palbu kritiky dostala studentská unie při londýnské University College. Unie se rozhodla zorganizovat sérii diskusí věnovaných boji s rasismem. Bílým studentům byla ovšem účast v diskusích zakázána. „Není možné, aby byly pokaždé přítomni privilegovaní jednotlivci, protože vzniklá mocenská nerovnováha může umlčet hlasy utiskovaných,“ zdůvodnila své rozhodnutí unie.

O tom, že „bezpečné prostory“ nejsou žádná legrace, se letos přesvědčila Imogen Wilsonová studující na univerzitě v Edinburghu. Během studentské schůzky v „bezpečném prostoru“ byla Wilsonová obviněna, že neodpověděla na otevřený dopis. Protože se cítila být obviněna neprávem, zvedla v nesouhlasu ruku. Následovalo osočení, že porušila pravidla „bezpečného prostoru“, a hlasování, zda smí zůstat. To dopadlo v její prospěch, ovšem krátce poté přišlo další obvinění, tentokrát kvůli tomu, že během řeči někoho jiného zavrtěla hlavou.

Podle Wilsonové šlo o odvetu ostatních studentů za to, že odmítla podpořit protiizraelské hnutí. Je zjevné, že pokud chcete v „bezpečném prostoru“, kde nikdo neohrožuje vaše city, vydržet, potřebujete hodně silné nervy a mimořádnou odolnost vůči stresu.

Nepodléhejme ovšem skupinové sebelítosti a nenaříkejme, že jsou bílí heterosexuální muži utlačováni. Mnozí bílí mužové ve vedení univerzit, v médiích a v politických funkcí naopak naskočili na vlnu politické korektnosti a využili ji k posílení svého vlivu. Bílí muži se jen tak neztratí.

Kromě toho v USA a Británii stále existuje různorodost názorů. Universita v Chicagu rozeslala letos v září studentům uvítací dopis, ve kterém deklarovala, že „bezpečné prostory“ nebude na své půdě poskytovat, protože svobodu slova považuje za důležitější.

Čeho je moc, toho je příliš. Přehnaně urputný boj proti rasismu vedl ke kariérnímu vzestupu kované rasistky Mustafové a segregačnímu nařízení studentské unie. Uvedené historky ilustrují obecné vlastnosti nepohodlí, stresu a chaosu. Můžeme je snížit na určité minimum, ale nikdy je nemůžeme zcela odstranit. Od určitého bodu platí, že snahou o snížení chaosu ho můžeme pouze nafouknout. Tyto zákonitosti mě fascinovaly natolik, že jsem jim věnoval knihu Terapie chaosem.

I když nám připadá chování některých amerických a britských pedagogů a studentských spolků směšné a krátkozraké, sami vůči němu nejsme imunní. Stejně jako někteří minoritní studenti volají po „bezpečných prostorách“ a nulovém „ohrožení“ a zapomínají, že po vystudování se s nimi v reálném světě už nikdo mazlit nebude, my zase občas propadáme blouznění po jiných hodnotách.

Podobně jako „absolutní bezpečí“ neexistuje ani „absolutní zdraví“ (přehnaná péče o vlastní zdraví, neboli hypochondrie, je sama o sobě chorobou), „absolutní svoboda“ (zvýšení naší individuální svobody je vždy vykoupeno snížením svobody někoho jiného – našeho zaměstnavatele, souseda, který by rád jednal z pozice silnějšího, či vychytralého obchodníka, který by nás rád připravil o peníze), ani „absolutní rovnost“ (na její dodržování by musel dohlížet někdo, kdo by měl více moci než všichni ti „rovní“).

Neopakujme chybu vedení některých západních univerzit a nehoňme se za dokonalostí. Zůstaňme stát nohama pevně na zemi a nezapomínejme, že vždy je možné užívat si jen omezeného množství bezpečí, svobody a rovnosti. Touha po absolutních hodnotách vždy končí srážkou s realitou a rozčarováním.

Více o užitečnosti chaosu a disharmonie: Petrák M., Terapie chaosem aneb Jak nejistota člověka posouvá i rozvíjí (Dybbuk, 2016)